Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den D pro mě a mou lásku...

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Želvička a Tadeášek 20.8.2006

Mé těhu jsem tušila snad od oné inkriminované noci!!!hned v den kdy jsem měla dostat menses jsem dělala test a byla tam čárečka,slabá,ale byly dvě!!!!!
samo jsme to hned všude rozhlásili a těšili se!!!
koncem prosince jsme se rozhodli že se vezmeme ještě s miminkem v bříšku a svatbu jsme stanovili na 15.3.2006,byla zvláštní ale krásná.

těhu bylo zcela bez problémů a tušila jsem že to bude chlapeček!!!jméno bylo vybráno už před těhu a Tadeášek byl jasný!!!!
Termín porodu byl stanoven na 15.8.2006,ale prcíkovi se moc nechtělo!!!!chodila jsem na vyvolávání porodu kdy mi odtahovali blány od děložního hrdla,poprvé jsem nemohla dojít ani do kabinky se obléct a doma ani sedět.po druhé už to bylo lepší to byl čtvrtek!!A čekali jsme jestli se to rozběhne během víkendu jinak jsem měla nastoupit na vyvolání do porodky.
až v sobotu odpoledne kdy jsme měli návštěvu jsem začala cítit bolesti,ale jako před tím jsem si říkala to přejde!!!ale nepřešlo,manžel přišel z práce donesl mi smažák s hranolkama,nadlábla jsem se a chtěla jít spát,bohužel se nedařilo,tak kolem 23.30 jsme vyrazili!!!
Na příjmu byla sympatická PA a skvělý doktor který říkal nález na 1,5,ale vypadá to že se to rozjede.
klistýr a takové ty nezbytnosti ani nebyly potřeba,vyprázdněná jsem byla už z domu a oholená taky.šla jsem si do sprchy a nahřívala se.bolesti v tu ránu byly šílené a já nevěděla co dělat!!!!
v půl druhé už byl nález 8 cm a PA říkala jak je to super,jde to rychle a do tří bude mimi na světě!!!tak jsem se nadchla že už to bude za mnou,ale .......
porod se nějak zastavil,kontrakce dle PA nebyly vůbec silné,přesto že já málem lezla po zdech,píchli mi oxytocin a bylo to ještě 100 krát horší!!!!
okem jsem sledovala hodiny jak lezou,tři,čtyři,pět a pořád nic.dělalo se mi zle neměla jsem ani sílu se nadechnout,natož lozit na křeslo,dolů,do dřepu do vany atd jak mi radila PA!!!
Prosila jsem o SC,malej měl problémy s ozvy asi od tří hodiny(špatně se natočil)dle PA už sc nešel,musím vydržet až do konce.
od pěti jsem měla branku zcela zašlou,tlačila jsem a tlačila,ale malej ne a ne ven.v šest se mění služby a začínají se u mě střídat doktoři i PA a chvála bohu PA řekla že se jí to vůbec nelíbí,že jde pro dr at udělají sc,ulevilo se mi že prcek snad bude v pohodě a já už to budu mít za sebou!!!
Ortel sc doktor jen potvrdil a už se fofrovalo.zavedli mi cévku,ovázali nohy a šla jsem na sál.bolesti stále silné a nucení na tlačení taky.říkala jsem anestezioložce co se mi představovala at je to už proboha rychlé že se zblázním,opřená o rameno PA mi tekly slzy po tvářy z bolesti i strachu o miminko!!!!dali mi masku a už jen z dálky jsem slyšela skalpel prosím!!!!
najednou jen světlo a tupá bolest v břichu,než mi docvaklo co se děje jsem byla ujištěna že jsem na šestinedělí a po operaci!!!
na sc jsem šla v 06:45 a v 7:02 se mimi narodilo!!!já se probrala v devět a první slova byla kde je mimi,a prej že my nic nevíme.a manžel - nevíme.v tu ránu ve mě hrklo a pořád jsem otravovala sestry at mi zjistí.až v jedenáct mi řekli že malej byl v inkubátoru,trošku ho přidusila a agpar bylo 6,8,10.a manžela poslali domů,prej budu spát až do večera!!!
v půl dvanácté mi přinesli zlatíčko na kojení,moje první seznámení s uzlíčkem štěstí,ten jeho krásný kukuč mi vehnal slzy do očí a mé první myšlenky byly miláčku konečně tě mám u sebe!!!!!a do konce života tě budu jen chránit.
hned jsem volala manželovi at přijede že mám mimi u sebe!!!
jen mě mooc mrzí že jsem nebyla první okamžiky s miláčkem když se narodil!!!!
a další průběh už asi znáte pět dnu v porodce a šli jsme domů!!!!!!

Obrazek

 

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jitulli a Davídek 8.10.2006

To že čekéme další miminko jsme zjistili až když jsem začínala 13tt. V tu chvíli já s malou 5m holčičkou v náručí mám mít tak rychle další miminko???? Zhroutil se mi svět a byl to šok. Moc bych chtěla poděkovat Missorce za to, že mě v tu chvíli uklidnila a dala mi spoustu rad, odpovídala na moje otázky a moc mi tak pomohla. A nejen ona. Spousta holek byla se mnou a ja jim za to dodatečně děkuju. Vážím si toho.

Těhotnění nebylo tak klidné jako s Terezkou. Dokonce jsem na 14 dní skončila v Rychnovské nemocnici, díky stálému tvrdnutí (20 i 30x denně) a tam se to srovnalo. Pan primář mě propouštěl po 36.tt se slovy minimálně 14 dní Vás tu nechci vidět ;o)

Termín byl stanoven na 21.10., ale Davídek se rozhodl to uspíšit. Už přes den mi bylo divně a odcházela hlenová zátka - podle popisu určily holky z BC :o) Navečer už mi bylo dost blbě a aby se mi to asi dobře pamatovalo, začalo to opět po půlnoci. David by někde pařit a přišel o půl 2. Já ho o půl třetí  budila, že si má jít lehnout k malé, že jdu pryč. Totálně pod parou pořád nedokázal pochopit kam chci v noci jet. Po půl hodině se vzpamatoval a šel říct taťkovi, ať mě odveze, že on pil. Ptal se jestli má jet taky. Já nechtěla, ale taťka zavelel, ať si sedne, že jedeme. O půl šestý jsme byly před Rychnovskou porodnicí. Rozloučila jsem se s taťkou a se slovy, že to bude tak k obědu :o) sem odešla. David mi nahoru odnesl tašku a řekl mi, ať se držím. Bylo mi do breku... jsem na to sama, sama, sama...

Příjem, točení monitoru, super PA a ještě jsme zvládli žertovat. Měla jsem vyplněné papíry na epidurál (po zkušenostech s křížáky jsem se těšila na něj jak malá) a tak PA že mě vyšetří a uvidíme jaký bude nález. Začala mě vyšetřovat a najednou úplně ztuhla. Jsem se vyděsila a ptám se, co se jako děje. Vyhrkla ze sebe: "Já musím rychle pro primáře a připravit to na sál, jdeme rodit". Ze mě Vám vypadlo jen - To si ze mě děláte prd.l... já ještě nechcííííííííí rodííííííííít. A byla fuč.

Přesun na sál, žádná příprava, hopsání a sprcha. Sem se s její pomocí vyškrábala na polohovací stůl nebo jak se tomu říká a povídám jí, že jsem děsná posera, že se bojim a prosila jí ať mě drží za ruku, jinak že to nezvládnu.

Opravdu není nic na světě v tu chvíli horšího než že jste tam sama...

Odběhla si pro nějaké papíry a já na ní volám sotva odešla, že potřebuju tlačit. No to ještě ne, není čas, pan primář řekl prodýchávat. Já ale fakt tlačit musela. Primář sotva dobíhal chudák... Na první kontrakci se mi to nepovedlo zatlačit a tak mě sprdnul, ať se soustředím. Na další jsem se soustředila, poslouchala pokyny PA, která mě držela za ruku a podporovala mě a hnedka na první zatlačení byl venku.

Zase to staré známé teplo mezi nohama. Jen jsem s všimla, že drží dr nůžky, ale necítila jsem jak mě nastřihl. Hned mi Davídka položili na břicho, byl teplej a mokrej. Krásnej pocit. Jen jsem se bála aby mi nevyklouzl. Bylo 8.10.2006, 7.24. Sestry ho odnesly, hlásily míry: 3100g a 49cm. Primář mě snad půl hodiny šil... Ležela jsem a klepala se. Přinesli mi ho na přiložení a pak ho dali do inkubátoru, byl podchlazený či co. Já ještě 2h ležela sama na sále a klepala se. Byla jsem sama, nikdo mi neříkal, jak jsem to pěkně zvládla, nepohladil, neobjal a nedal pusu. Nikdo vedle mě nestál a neříkal miluju Tě... miluju Vás. :o(  A takhle se narodil Davídek.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Kiri a Kryštůfek 16.10.2006

Dne 16.10.2006 jsme slavili s Lukášem druhé výročí seznámení, ráno jsme si popřáli, nasnídala jsem se a šla si ještě lehnout, neb jsem byla nějak unavená. Lukáš dělal něco do práce na počítači. V 11h. jsem se vzbudila a šla na záchod. Tam jsem ucítila jemné kopnutí. Praskla mi plodová voda a začala se řinout... tak jsme zavolali záchranku a já dobalovala tašku do porodnice, neb jsem "měla ještě čas". Záchranka přijela a ptala se mě, kam chci odvést. Měla jsem rodit v Podolí, ale tam zrovna malovali a měli zavřené porodní sály. Tak jsem zvolila Apolináře. Záchrankou jsme jeli přes Václavák, I.P.Pavlova, jak záchranka houkala, tak všude zastavovali auta a my jeli. Koukala jsem z okýnka a říkala Kryštůfkovi, že jedeme a už budeme za chvíli spolu. Taky jsem se v duchu modlila, neb jsem ještě neměla rodit, tak jsem doufala, že bude všechno v pořádku. U Apolináře mě z vesela nečekali, byli nepříjemný, protože jsem tam nebyla registrovaná, čekala jsem na chodbě na Lukáše až dorazí taxíkem....paní doktorka byla dost ostrá, chtěla mě vyexpedovat na chodbu. Cítila jsem , že tam nechci přivést na svět mého kloučka, nepříjemné prostředí. Nakonec se rozhodli, že mě vyhodí...jenom jsem chtěla vědět, zda je Kryštůfek v pořádku. Záchranku mi odmítli zavolat, protože je to prý neetické. Tak jsme s Lukášem čekali venku na taxík. Měla jsem stahy a byla celá mokrá...už jsem si tam toužebně přála "někde v klidu být". Taxík dorazil a pán jak viděl situaci ani nemluvil, jeli jsme do Motola. Když jse měla velké stahy, pan taxikář přidal na plynu, body nebody....celou cestu mlčel a asi si přál, abych mu v autě neporodila. Do Motola jsem dorazila už celkem rodící. Vyšetřili mě 2x, neb jsou tam studenti, tak nejdřív student, pak lékař...taky nic moc. Už jsem byla nachystaná. Měla jsem stahy každou minutu, no a do toho jsem vyplňovala hromadu papírů...některé jsem jen podepisovala klikihákem, neb nebyl čas je číst. Rychle mě pak hnali do sprchy a šup na sál. Na sále mě čekal doktor, ale Lukáš měl někde v nemocnici svoji spolužačku, tak za chvilku přišla, že se chystala jít domů, ale že nás ještě odrodí. Najednou jsem se cítila velmi bezpečně, dělala jsem všechno, co doktorka říkala...naprosto jsem jí důvěřovala. Lukáš mě držel za ruku a pomáhal mi dýchat. No a netrvalo dlouho a Kryštůfek byl na světě. Nejúžasnější pocit mého života. Jak ležel na mým bříšku, jak jsme to oba zvládli, jak byl nádherný, kouzelný. Říkala jsem mu "ty jsi tak krásný, kloučku můj". Pak mi ho odnesli na kontrolu, Lukáš šel s ním a já jsem dokončila rození. Nic mě nebolelo, všechno bylo v pořádku. Pak nám donesli jídlo a Kryštůfek byl s námi v inkubátoru. Překrásný pocit naší nové rodiny. Nezapomenutelný. Pak mě odvezli na pokoj, kde už čekal Lukáš, za chvíli dovezli i Kryštůfka. Na pokoji jsme si do noci vyprávěli, jak je to krásný. Celou noc jsem se dívala na Kryštůfka...a říkala si, Bóžínku, to je můj Kryštůfek, to je neuvěřitelný. Nádherný. Je tu, klouček můj, díky Bohu. 

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Ivett a Kristýnka 21.10.2006

Sedím na gauči a nostalgicky přemýšlím, co jsem dělala loni touhle dobou…AHA, už vím, to mi asi zrovna praskla voda!! Ještěže mám tak úžasného mužského, který dokáže zachovat chladnou hlavu a klid….takže jsme do porodnice neodjeli. Možná se ani nic dít nebude, co když to vůbec plodovka nebyla? S úsměvem jsme přivítali náštěvu a já jim pak ještě mezi kontrakcemi (které jsem tajila) servírovala kafe a zákusky….no, bylo to prima, aspoň to rychleji uteklo. Kontrakce začínaly někde po 30 minutách, byly nepravidelné, ale postupně se intervaly zkracovaly. Vždycky jsem mrkla na Honzu, zapsali jsme to a bylo…holkám to tedy bylo divné, co pořád píšu, ale vymluvila jsem se na seznam do porodnice – že dopisuju podrobnosti. Byla u nás kamarádka s 2,5 měsíce starým Danýskem a já ji tááááák moc záviděla, že už ho má u sebe, připadal mi tak malinký, bezbranný, nádherný...taky už jsem našeho Kulíška chtěla mít v náručí! Dneska říkáme, že Danýsek je náš „osudový muž“….vykopal Kristýnku z bříška.
Návštěva odjela kolem sedmé hodiny a já jsem rovnou skočila do sprchy….po hodině bylo jasné, že do porodnice jedeme. Tak rychle jsme Prahou ještě nikdy neprojeli – za 18 minut jsme byli na Bulovce. Přivítala nás sestřička s dost skeptickým výrazem a otázkou „tak co Vás sem přivádí“…vtipné fakt. Když jsme odpověděli, že kontrakce po 3 minutách, výraz trochu změknul a pak už to jelo – na příjem, na monitor, vyplnit papíry (ty vyplňoval manžel, já byla ráda, že zvládnu dýchat), mladý hezounký doktor a jeho vtipné „tak si vyskočte na stůl, maminko“ :-D, přípravný pokoj, většina času strávená ve sprše na baloně. Zmatený, ale vcelku klidný manžel, který pro mě dělal pomyšlení, PA, která mě uklidnila, že to nejhorší už máme za sebou a teď už to pofrčí…no a po 22. hodině – jdeme rodit!!!! Znovu monitor a pak už si toho moc nepamatuju, mám to jako v mlze  „Hop“ na stůl, PA mi radila – a dobře – co a jak a čas šíleně rychle letě….Dneska bych Vám tvrdila, že to vůůůůbec nebolelo, že to byla pohoda. Ale určitě to bolelo, více si to pamatuje manžel, kterému jsem necelou hodinu horlivě drtila ruku. Pár zatlačení, ještě chvíle bolestí a pak už si pamatuju jen šplouchnutí, neskutečný pocit úlevy a hlavně neskutečný pocit štěstí, že naše DCERA je už s námi!!! Bylo 22:55 a my jsme konečně drželi naše největší štěstí v náručí!!! Honza ji pak šel kontrolovat, podepsal si ji a nejkrásnější pohled byl, když si ji hrdě donesl zpátky, na to nikdy nezapomenu 
Hned po porodu mi ukazoval Honza SMS od té kamarádky, co u nás byla ….vyšmírovala mě tady na BC, že jsme jeli do porodnice a přála mi hodně sil a že prý dostanu na prdel  No…nedostala jsem a v tu dobu už byla malá na světě 
Kristýnka se narodila po 3 hodinách bolestí, to odpoledne byla prostě návštěvní pohoda.
Šití mi bylo úplně ukradené, ten mladý hezounký doktor byl dokonce v šoku, že 5 minut po porodu jsem ochotná připustit, že ještě někdy budu rodit znovu. Když nás přišel asi za hodinu zkontrolovat a viděl, že zrovna fotím manžela s Kristýnkou, jen poznamenal, že „tady už jsem zbytečný“ a zase šel….
Jestli to bolelo? To ano, určitě to bolelo….ale já si to opravdu vůůůbec nepamatuju…jen můžu říct, že darovat život naší Kristýnce byl pro mě nejkrásnější okamžik v životě a moc lituju chlapy, že tohle nikdy nemůžou zažít!!!

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Ilju a Matýsek 24.10.2006

Psal se rok 2006 a ja mela jeste krasnych 19 dni do terminu porodu, proto jsme tedy s vami listopadcici. Bylo pondeli 23. rijna a ja chtela jit po obede stat frontu na listky na Nohavicu... prece koncert jeste stihnu ne? Jenze od rana mi nebylo nic moc a poprve jsem citila cosi jako kontrakce... Zbehle - podle zkusenosti jinych - jsem usoudila, ze jsou to poslici, rozvalila jsem se na kanape a pro ty listky nesla... Po obede vse ustalo a ja uz ani nevim, co jsem cele odpoledne delala. Jen si pamatuju jednu poradnou kontrakci u vecere.
V noci me pak probudilo cosi jako ztvrdnuti briska.... ale vesele jsem chrupala dal... az potreti mi doslo, ze je to nejak casteji a ze to zkusim zmerit... za 9 minut byla dalsi pak za 11 dalsi.... porad jsem jeste hajala v teplem pelisku a ven se mi nechtelo... casy vim presne, protoze jsem si je pro jistotu psala... bylo 12:46.... pak to uz nejak neslo vydrzet, tak jsem to sla rozchodit do obyvaku... kde jsem chodila az do 4 do rana a pak jsem sla vzbudit manzilka, ze uz asi fakt rodime... ze si jdu napustit vanu, ze to treba jeste prejde  no a nepreslo, ve vane jsme si povidali, manzel si dal kafe a v 5:01 mam posledni psany zaznam... to jsem volala do Vrchlabi, ze mam kontrakce po 5-6 minutach, ze vyrazime, at nas cekaji. Dobalili jsme tasku, udelali svacinu... presne podle instrukci z porodnice. Venku bylo mokro, spadany listi.. cesta z Liberce do Vrchlabi je fakt lahudka... 80km sama zatacka, zakruta... ja jsem vydychaval kontrakce, ktere se ze 4 minut zkracovaly az na dve. Cesta mi pripadala dlouha, dodnes nechapu, jak jsem vse mohla vydychat v sede v aute....
Do Vrchlabi jsme prijeli asi v 7:15 do 8hod. jsme sepisovali porodopis a tocili monitor... Pak me ulozili do postele s teplymi flaskami, ze mam lezet na boku aby se Matysek dorotoval... ale to fakt neslo... moje kontrakce probihaly filmovym zpusobem a obdivuju ty co umi trpet potichu... ja to nedokazu... Po chvili utrpeni v posteli mi nabidli vanu, hura... ze ji jdou napustit, ze za pul hodinky prijdou... ztracim pojem o case ale do vany jsem lezla tak kolem devate a rozhodne to nebylo o relaxaci.... pripadalo mi to nekonecne.... nezapomenu na okamzik kdy vysla hlavicka a ja jsem vsechny pobavila hlaskou at ho rychle vyndaji, ze se utopi....  A co myslite? Neutopil se, zvladli jsme to na dalsi kontrakci a Matysek se narodil 24.10.2006 v 10:09 do vody... Dal neni treba nic dodavat, byla jsem ta nejpysnejsi mama na svete, hormony pracovaly na plne obratky a ja vydrzela skoro dalsich 24 hodin nespat, jen se divat jak je nadherny...

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Pajina a Nikolka 25.10.2006

 Můj druhý porod, aneb jak se zamilovat


Jak asi všechny víte, porod Nikolky nebyl mým prvním, tak jsem tak trochu tušila, co od toho mám čekat a doufala jsem, že bude úplně jiný, něž ten první.
Porod Ondry byl těžký, Ondra byl v poloze koncem pánevním, což v některých porodnicích bývá indikací pro císařský řez. U Apolináře, kde jsem rodila Ondru, se ale řídí odhadnutou váhou mimíska, a tak mě nechali rodit. Porod jsem si i přes epidurál, který moc nezabral, slušně protrpěla.
Nevím, jestli porod přímo, nebo velká životní změna odstartovala poporodní blues. Faktem ale bylo, že několik týdnů, až měsíců po narození Ondráška jsem se cítila mizerně. Nechci tady znovu popisovat svoje depresivní stavy, prostě hezké to nebylo.
I přes to jsem se nechala od Dalibora ukecat a šli jsme do druhého mimíska. Já sama jsem potřebu druhého dítěte tak moc velkou neměla, ale nakonec.. no nakonec jsem prostě do toho šla.
Asi se budete divit, proč tak sáhodlouhý úvod, a kde je ten popis porodu…
ale má to svůj důvod.
Popojděme v čase až do 25.10.2006. Byla jsem na začátku třicátého sedmého týdne těhotenství. Toho dne mi ráno odešla hlenová zátka. Trochu mě to znepokojilo, ale poučená z diskuse, kde mnoha holčinám zátka odešla taktéž a nic se nestalo, jsem se snažila předstírat, že se nic neděje a vyrazila jsem s Ondrou na procházku, abych se uklidnila. Procházka, slunce a Ondra na hřišťátku mě skutečně uklidnili, a tak jsem se vrátila na oběd, hodila prádlo do pračky a odpoledne jsme zase vyrazili ven podívat se na zvířátka. Odpoledne se už ale „poslíčci“, které jsem ke konci těhotenství cítívala poměrně často, znovu ozvali. Na poslíčky jsem ale byla zvyklá, takže jsem se bolest břicha rozhodla ignorovat. Nicméně i tak jsem se snažila Ondru od zvířátek odpoutat a raději jsme zamířili domů. Doma jsem ještě stihla pověsit prádlo – zavinovačky, abych měla to své miminko do čeho balit. Kolem páté zazvonil výřečný soused a chtěl něco vyřizovat pro družstvo nájemníků, ve kterém dělám pokladní. Byl vskutku velmi výřečný, během jeho návštěvy mě málem poslala do kolen jedna kontrakce, nicméně nechtěla jsem ho poslat pryč se slovy „já rodím“, takže jsem se raději i nadále tvářila, jako že se nic neděje. Od souseda mě naštěstí vysvobodil Dalibor, který se vrátil z práce právě včas.
Napustila jsem si vanu, abych vyzkoušela, jestli to, co cítím, jsou skutečně jenom poslíčci, nebo jestli už je „to“ ono. Bylo to ono, ale já si tím stále nebyla jistá. Když jsem vylezla z vany, tak kontrakce pokračovaly, ale nebyly pravidelné, nebyly po třech minutách. Někdy přicházely po pěti, někdy dokonce až po sedmi či deseti minutách. Vždy, když jsem kontrakcí procházela, tak jsem říkala: „to je ono, jedeme“. Jakmile ale kontrakce přešla, ihned jsme změnila názor a prohlašovala jsem: „to ještě nemůže být ono, nikam nejedu, nechci tam jezdit zbytečně“. Naštěstí jsme se přece jenom rozhodli povolat hlídacího dědu a pro jistotu odjet do porodnice.
Cesta do Krčské porodnice, kde jsem rodila, trvá od nás cca 15-20 minut. Nicméně i tak krátký převoz byl poměrně krušný, cestou jsem obdivovala holčiny, které si troufnout jet s rozjetým porodem z Prahy až do Vrchlabí. Já bych si to netroufla.. a právem.
Když jsem přijela do porodnice, tak mě trochu zklamalo, že na příjmu jsme nemohla být s Daliborem. Doktor na příjmu mě trochu nastrašil, že miminko asi bude menší, odhadl asi 2,5 kg, a také říkal, že mě budou muset nastřihnout, protože když je miminko tak malé, tak se to prostě dělá.. Ale to se spletl. V obojím..
Pak následoval standardní průběh (už společně s Daliborem): vyplnění papírů, monitor, pak měla proběhnout porodní příprava (klystýr, holení)
Před přípravou mě porodní asistentka vyšetřila, ale zatvářila se nějak rozpačitě a říkala, že ještě musí povolat kolegyni. Ta mě podruhé vyšetřila a oznámila mi, že na klystýr už nebude čas, že se mám honem vysprchovat a honem na sál, že už jsem hodně otevřená.
Zpráva mě potěšila, osprchovala jsem se a pádila na sál, kde jsem se dala do hopsání na míči. Mladičký doktor mi chtěl prasknout plodovou vodu. Já byla ale poučená z minulého porodu a nechtěla žádné zasahování, což on naštěstí respektoval a já si dál hopsala. Cítila jsem se skutečně velmi dobře. Kontrakce sice byly, ale v porovnání s tím, co jsem si pamatovala od Ondry to byla procházka růžovým sadem. Po půlhodině až hodině hopsání na míči jsem se začala cítit divně a uložila jsem se na porodní lůžko. Pak přišla šílená, nesnesitelná bolest, praskla voda, vystříkla asi metr přede mne… Já začala naříkat, čímž jsem naštěstí přivolala personál.
Přiběhl doktor, říkal mi, že až budu cítit kontrakci, tak mám tlačit. Já ale už nebyla s to rozpoznat kontrakci, prostě to bolelo pořád. Tak mi doktor říkal: „tak prostě tlačte kdykoliv“. Já zatlačila a Nikolka byla venku.
Odnesli jí utřít. Stejně jako Ondra ani ona nebrečela. Byla malinká. Ale byla v pořádku. Měla něco málo přes tři kila, takže odhad doktora na příjmu nebyl správný. Stejně tak se spletl s tím nástřihem, na ten už nebyl čas.
Tak přišlo na svět moje druhé dítě. A s tím dítětem toho ke mně přišlo mnohem víc. LÁSKA. Všeobjímající. Ne jenom láska k miminku, k němu tedy také, ale zatím velmi slabá. Po porodu jsem se znovu zamilovala do Dalibora a také do Ondry. Ondra za mou během celého pobytu v porodnici nemohl. A byla jsem tam dlouho, celých 14 dní. Celou tu dobu jsem na něj myslela, na něj a na Dalibora. A věděla jsem, že ho miluju, že je oba miluju. Poslouchala jsem je v telefonu a byla jsem šťastná. Věděla jsem, že mám báječného syna a nejlepšího manžela, jakého bych mohla mít. Tohle mi přineslo moje druhé dítě, můj báječný druhý porod.
Po prvním porodu jsem upadla do poporodní deprese, do druhé do poporodní radosti. Jsem moc ráda, že mi bylo dáno tohle zažít.
A jaký byl první rok s Nikolkou a třetí s Ondrou? Stejně tak jako porod byl bezproblémový, tak i počáteční péče o Nikolínku byla poměrně jednoduchá. Jednoduché ale nebývalo skloubit péči o dvouleté dítě a miminko. Musela jsem řešit žárlení, dvouleté období vzdoru a Nikolčino neustálé ublinkávání způsobené refluxem mě také nenechávalo klidnou. Někdy (velmi často) jsem pod návalem práce nebyla schopná vidět, jak pohodově si vlastně žiju a jak dobrou rodinu mám. Bývala jsem hodně unavená, zejména když se Daliborovi nakupilo hodně práce a neměl tolik času se věnovat rodině tak, jak bych si představovala já. Stejně jako Ivett, i mně se někdy zdálo, že jsem na „konci svých sil“.
Přesto když o nás čtyřech přemýšlím, tak vím, že je vše velmi dobré. Žijeme si dobře, mám skvělého manžela, těžko bych se už mohla mít líp. Děkuju za to a přeju, abych častěji, pokud možno stále, byla schopná si uvědomovat, jak dobře se mám.
Děkuju

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Meowth a Emmička 28.10.2006

“Jůůůů v pátek večer dávají na Nově Harry Pottera! Mimísku buď hodné miminko a nechej maminku kouknout a pak už se můžes klidně narodit.” S podobnými slovy jsem si před rokem pohladila bříško (no, spíš megapupek!) a v tu chvíli jsem netušila, že to tak vážně bude…
V noci ze čtvrtku na pátek mě asi 3 krát v noci probudil pocit, že jsem se počůrala. Myslela jsem že je to plodovka a tak jsme ráno pri jistotu vyrazili do porodnice na vyšetření. Po monitoru a 2 hodinách zkoumání mi oznámili, že porod sice začíná, ale že to spíš byla odcházející hlenová zátka a že se máme zítra stavit na kontrolní monitor.
Odpoledne mě zlobili poslíčci ale pak jsem si zdřímla a nic mě nebolelo… ticho před bouří! Večer jsem koukla na mého milovaného Harryho, pochválila miminko a šla spát.
Po půlnoci mě začaly budit kontrakce. Nejřív jen občas zabolelo břicho a spala jsem dál, ale v 5 jsem se přesunula do obýváku, protože to už začínalo být častějsí a silnější, ale i tak jsem ještě mohla v klidu podřimovat. Zapisovala jsem si čas, ale nebylo to vůbec pravidelné, tak jsem Jirku vyslala zase do postele ať klidně spí.
Po 8 hodině to už začalo být “veselejší” kontrakce sice stále nepravidelné ale čím dál silnější. Vydržela jsem to naložená ve vaně, pochodující nebo ležící na gauči až do oběda. Pak jsem si šla umýt vlasy ať jsem u porodu krásná (ano! jsem praštěná :-D) a konečně jsme vyrazili k Apolináři.
Tam probíhaly nějaké stavební úpravy tak to bylo všecko vzhůru nohama a všichni nervózní a přehazovali si mě jako horkou bramboru až se mě nakonec ujal ten úžasný a skvělý dr. Koucký, kterému tam neřeknou jinak než Koudy :-) Otevřená na 4 cm, vypsat všechny papíry, holení, klystýr, skvělá PA která mi mazala bříško levandulovým olejíčkem a rozplývala se nad jménem Emma :-D to už ale byly nejmíň 4hod. odpoledne a od téhle chvíle to bylo nekonečné! Otvírala jsem se krásně a v 5 mi píchli vodu, ale mimi nepostupovalo :-( Pak nastal kolotoč! Hop do sprchy, na porodní židličku, na míč a pořád dokola aby mimi kleslo… do toho epidural. Trvalo to strašně dlouho a já ztratila pojem o čase. Mimi pořád vysoko, já dostala horečku a kapačky… pamatuju si jen, že mi byla strašná zima a Jirka mi zahříval nohy :-) Ve vedlejších boxech se stále rodili mimísci a my pořád nic. Další dávka epiduralu a už mi začali vyhrožovat, že se půjde na CS. Bránila jsem se a tlačila ostošest. Ke konci jsem už jen ležela se zavřenýma očima a drtila Jirkovi ruku. Bylo u mě snad 10lidí a rodila jsem na třikrát!!! Vždycky Koudy dorazil a řekl “teď zkusíme porodit maminko!” já tlačila jak divá a mimi nechtělo ven. Tak se zase vzdálil a že to zkusíme zas za hodinu. No fakt legrace! Nakonec se to ale neobešlo bez pomoci. Emmička pořád nebyla sestoupená v porodních cestách, tak použili vakuovou pumpu aby ji poposunuli (později jsme zjistili, že měla extrémně krátkou pupeční šňůru). Zatlačila jsem ze všech sil a moje láska byla konečně na světě! Bylo přesně 23:00 a mě zaplavil pocit obrovské úlevy a radosti, že to máme za sebou :-) Ukázali nám ji a odnesli ošetřit. Já mezi tím ještě rodila placentu, která se taky neobešla bez komplikací, protože se mi uzavřela děloha a ani nevím jak ji ze mě dostali. Zajímalo mě už jen moje miminečko. Vrátila se mi za chvilinku, zabalená až po uši a v tatínkově náruči  Šití už jsem taky moc nevnímala (až na jeden vpich do živého, to jsem málem seskočila z lehátka :-D)
Pak nás nechali o samotě s našim štestíčkem a my na ni koukali a usmívali se a já cítila jak jsem štastná a pyšná a jak toho svého chlapa zase hodně moc miluju a byla jsem tomu malinkatému uzlíčku za ty pocity strašně vděčná. Vím, že první dny jejího života jsem byla spíše rozpačitá a že mě okamžitě nezaplavila horoucí láska k ní (což mě trochu trápilo a připadala jsem si jako špatná máma), ale musela jsem se naučit ji milovat. Dneska už na to koukám s úsměvem, protože je to můj miláček za kterého bych bez váhání položila vlastní život. Porod sice nebyl procházka růžovým sadem, ale na bolest jsem zapomněla a vím že všechno to stálo za to a doufám, že když měla Emmička trnitou cestu na svět, tak že teď bude celý její život jako procházka po lístcích růže…Emmičko, beruško moje, děkuji že tě mám, protože jsi to nejkrásnější co mě v životě potkalo!

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Makoš a Michaelka 29.10.2006


Byl pátek 27.10.2006 odpoledne. Žehlila jsem hromadu prádla a sledovala u toho seriály. Pak jsem si odskočila na záchod a jakmile jsem si natáhla kalhoty, tak ze mě něco vyteklo. Byla jsem z toho v šoku. Nějak jsem si pořád nepřipouštěla, že by to mohla být plodovka. Bylo asi 17 hodin a já jsem se pokoušela dovolat Pavlovi. Jenže byl na hokeji, tak telefon neslyšel. Asi během 15 minut jsem si stihla umýt vlasy, vyfénovat a ještě natočit. Myslím, že tato rychlost už nebude nikdy překonána.  Taky se musím přiznat, že tašku do porodnice jsem si nachystala den předtím. 
Žádné kontrakce jsem necítila, tak jsem ještě dožehlila zbytek prádla a konzultovala situaci s holkama na BC.
Pavel se vrátil těstě před 20hodinou. Když jsem mu řekla, že pojedem do porodnice, tak si myslel, že si z něj dělám srandu. Do porodnice jsme vyrazili kolem 22hodiny.
Tam se rozhodli, že si mě tam nechají a mojeho poslali domů.
Dostala jsem kapačku s antibiotikama a byla jsem uložena na observatoř. (pokoj vedle porodních sálů) Dokonce jsem dostala i prášek na spaní, abych byla odpočatá, kdybych náhodou zítra rodila. Samozřejmě jsem nemohla usnout, protože jsem slyšela všechny porody, sténající maminky a pak i plačící miminka.
V sobotu se na mě přišel v poledne podívat primář. Zjistil, že mi voda prosakuje někde nahoře a rozhodl, že dostanu večer tabletku na dozrání čípku (snad to píši dobře) a že v neděli v poledne porod začnou vyvolávat.
Za tu dobu se tam narodilo spustu miminek a já začínala mít strach.
V neděli jsem už dostala jen snídani a v poledne mi zavedli tabletku na vyvolání. Asi tak do 17hodin to bylo celkem v pohodě. Byly to takové menstruační bolesti a čas jsem trávila většinou ve sprše na balóně. Při vyšetření jsem byla na 4cm, tak mi dali ještě kapačku na urychlení. Tím bolesti zesílely a já jsem před 19hod volala mojemu, ať už přijede.
Pak si jen pamatuji, že mi bylo hrozně špatně a že jsem byla hrozně unavená. Kontrakce už byly silné a já jsem myslela, že už to fakt nevydržím. Bylo 20.15 hod a já začla škemrat o epidurál. Doktorka mě šla zkontrolovat a řekla, že je to už zbytečné, že můžu začít přitláčet. Hrozně jsem si oddechla.Poslední půl hodina utekla hrozně rychle.Střídali jsme polohy ve stoje a v leže.Ani nevím, kde se najednou vzalo na sále tolik lidí.
Pak jsem cítila hrozný tlak a pálení.Míša vyklouzla bez nástřihu v 20.53hod a já byla ráda, že už to mám za sebou. Pavel dostal nůžky a přestřihl pupečník. Následovalo vážení a měření. Naše zlatíčko mělo 3080g a 50cm.
Donesli mi ji zabalenou v plence a zkoušeli jsme, jestli se přisaje. To se bohužel nezdařilo a oni ji po chvíli odnesli na oddělení šestinedělí.
Procedury, které následovaly po tom, mě připadaly snad horší, jak porod. Porod placenty ještě ušel, ale to mačkání břicha a šití, bylo fakt hrozné. I přes umrtvení, jsem snad cítila všechny stehy. Navíc jsem i hodně krvácela a měla hroznou zimnici.
Jsem ráda, že mohl být se mnou u porodu manžel. Myslím, že to byl jak pro mě, tak i pro něj, zážitek na celý život.
Míšu mi pak přivezli ještě jednou v noci na pokoj, ale přisátí se zase nepodařilo. Nechali mě vyspat a přivezli mi ji znovu až ráno. To už jsem si musela půjčit na kojení klobouček, protože bez něj by nám to nešlo. V porodnici jsme spolu strávili ještě 7 dní, protože se u Míši objevila novorozenecká žloutenka.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Verun a Vojtíšek 2.11.2006

Vůbec nevím kde mám začít, sice je to už rok , ale mám pocit jako by to bylo včera, všechny vzpomínky mám stále velmi živé. Začnu tedy ránem kdy jsme jeli k Apolináři na kontrolu a potom jsem tam měla mít kurz o kojení. Ondra si ten den vzal volno , aby mě tam mohl odvézt a říkali jsme si , že se ještě zajdeme někam na obídek, protože až tu s námi bude Vojtíšek už asi nebude moc příležitostí. I když jsem vyjížděli s dostatečným předstihem stejně jsme jeli pozdě , protože Praha byla tenkrát strašně zasekaná a když jsem dorazili k porodnici tak jako obvykle nebylo kde zaparkovat, takže jsem vystoupila z auta s tím, že až Ondra zaparkuje přijde za mnou do čekárny k poradně. Jako dnes si pamatuji jak jsem vcházela do porodnice a přála jsem si , aby mi doktorka v poradně řekla, že už to konečně vypadá na porod. Ani jsem nestačila dojít k čekárně a na schodech mi praskla voda (teď už tedy vím, že to byla plodovka, ale tenkrát jsem si nebyla jistá, měla jsem strach, že jsem se spíš počůrala) , ´´běžela jsem‘‘ na záchod , abych se přesvědčila, že je to opravdu plodová voda, BYLA
Volala jsem Ondrovi , že je to tady , a aby mi vzal tašku s věcmi (už jsem si jí brala všude) . Byla jsem v klidu, sedla jsem si tam na lavičku a začala obvolávat rodinu, že už brzy budeme s Ondrou máma a táta Mezi tím Ondra dorazil s mou taškou, byl víc nervózní než já, pořád se mě ptal jak se cítím, jestli mě něco nebolí a co pro mě může udělat, v tu chvili nic, protože já se cítila báječně, byla jsem natěšená a plná energie. Pamatuji si , že se mi vůbec nechtělo jít na příjem, nejraději bych tam s Ondrou na té lavičce ještě seděla a povídala si, ale on z toho byl víc nervózní než já a pořád mi říkal, že už by jsme raději měli jít. Tak jsem tedy šli, bylo cca 10hodin. Na přijmu byla velmi mladá a přijemná sestřička, vyřídili jsme papíry a dali mě na monitor. Ondra byl celou domu se mnou a držel mě za ruku. Po monitoru se na mě přišel podívat pan doktor, prý se nic nechystá , jsem bez kontrakcí, prvorodička, taže prý můžu počítat s porodem klidně až druhý den. Šla jsem se ´´ubytovat´´ na hekárnu kde ležely další dvě těhulky(jedna byla teprve ve 22.tt, nevím přesně co se stalo , ale když byl u ní lékař tak jsem zaslechla jak jí řekl, že pokud se bude něco dít , v první řadě budou zachraňovat jí a ne miminko, jak paní tak její muž začali plakat, mě to strašně rozhodilo a šli jsme s Ondrou ven na chodbu, paní jsem už nikdy neviděla). Od těch 11hodin co jsem byla na příjmu se nic nedělo, neměla jsem žádné bolesti, kontrakce prostě nic, cítila jsem se pořád moc fajn, oba jsme s Ondrou začali mít hlad, jako dnes si vybavuji své myšlenkové pochody jak jsem si říkala, že se musím pořádně najíst, abych to všechno zvládla. V přízemí porodnice byl bufet kam jsme si s Ondrou došli a já snědal asi dva vajíčkové chlabíčky…byly úúúžáasné a k tomu jsem si dala coca-colu Když jsme se vrátili zpátky na příjem tak bylo 17:45 a sestřička mě už vyhlížela , aby mi udělala monitor. Stále jsem se cítila dobře, ale v průběhu monitrou mi začala hooodně odtékat plodovka a cítila jsem jak mi klesá břicho dolů a v tu chvíli mi začaly kontrakce. Byla to strašná bolest, kontrakce jsem měla cca po minutě a půl. Přišel se na mě podívat pan doktor Koucký(moje láska), když mě vyšetřil tak jsem byla otevřená na 4cm, ptal se mě jestli bych chtěla epidurál , ač jsem před porodem dělala hrdinku, že to zvládnu bez něj , tak jsem skoro žadonila , aby mi ho píchly hned, protože tu bolest už nemůžu vydržet. Měla jsem si dojít na připravu(klistýr, holení) a potom , že mi ho píchnou. Ondru poslali pryč s tím, že má přijít tak za hoďku kdy budu připravená k porodu, tušila jsem , že to už bude brzy, takže jsem mu řekla ať nikam nechodí jinak to nestihne, sestřička se jen tak pousmála jako by si říkala, jo holka to si jen myslíš. .. Cca v 18:15 mě sestřička(žákyňka) oholila a snažila se mi udělat klistýr, ale jelikož jsem měla kontrakci jednu za druhou tak se jí to nepodařilo, všechna ta voda šla okamžitě ven. Začala jsem mít tlaky na konečník, žákyňka mi na to tenkrát řekla, že tam asi přeci jen něco po tom klistýru zůstalo takže si mám dojít na záchod, ale já věděla, že se už Vojtík snaží dostat ven . Řekla jsem jí, že se mi na záchod nechce , že už rodím, ale ona mě pořád přesvědčovala, že to není možné a ať si sednu na záchod , několikrát jsem se jí to snažila vysvětlit, ale ona jako by mě neposlouchala tak jsem na ní histericky začala křičet ať okamžitě dojde pro ZKUŠENOU PA, protože nechci porodit své dítě do záchodový mísy!!!!! Uraženě odešla a vrátila se za chviličku( tenkrát mi to přišlo jako věčnost) a s ní přišla i PA, šáhla mi mezi nohy a vykulenýma očima mi řekla, že rodím (no to jsem taky věděla) vzala mě za ruku, stále mi opakovala ať se snažím netlačit a vedla mě na porodní box kde už čekal Ondra, bylo 18:35hod (vím to přesně, ptala jsem se na to Ondry , ten čas mi utkvěl v paměti) ani nevím jak a už jsem ležala na koze s roztaženíma nohama , na jednou kolem mě bylo nějak hodně lidí, dostala jsem kyslík, protože jsem nemohla dýchat, Ondra mě držel za ruku. Jako dnes si pamatuji ten pocit kdy jsem začala tlačit, sice to bolelo, ale věděla jsem , že už je to otázka pár vteřin a náš klouček bude s náma, když jsem zatlačila po druhé tak mě nastřihli a na potřetí bylo po všem, Vojta se narodil v 18:42hod. Po pravdě řečeno mi vůbec nedocházelo co se stalo, byla jsem strašně vyčerpaná, Vojtu jsem viděla pár vteřin a hned ho odnesli na vážení, měření atd. Ondra šel s ním. Mezi tím mě začal doktor sešívat, byla jsem ošklivě potrhaná i ze vnitř. Za pár okamžiků ke mně přišel Ondra se slzami v očích a v náručí mi přinesl ten malý uzlíčke štěstí, v tu chvíli jsem byla ta nejštastnější ženksá pod sluncem. Byla ze mě MÁMA.
Kdybych se porod snažila takhle napsat před rokem asi bych tam psala, jak to bylo strašné a to šití ještě horší, ale Vojta mi to všechno za ten rok vynahradil a já zápomněla , teď na to vzpomínám s úsměvem. Předpokládám, že to bude číst i moje drahá polovička, které bych tím to chtěla moc poděkovat říct , že bych to bez něj nezvládla, děkuju!!!

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Nico a Daneček 2.11.2006

Na muj prvni porod jsem vzpominala vcera cely den...i kdyz jsem mela termin az 8.11.2006, do poradny v utery 31.10. jsem sla s mirnymi kontrakcemi a divnym tusenim  Dr. me prohledl a konstatoval, ze klidne muzu rodit uz vecer...celkem me to sokovalo (nebyla jeste pripravena postylka atd.) a cela rozklepana jsem volala muzickovi. Dokonce pro me musel prijet do Podoli, protoze jsem nebyla schopna dopravit se domu sama - kontrakce zacinaly byt citelne a za volant uz jsem se proste bala.

Vecer jsme si udelali zkusebni jizdu do porodnice, vysetrili me, kontrakce pekne, nicmene k porodu to jeste nebylo.
Celou stredu jsem stahy rozchazela, byly stale stejne. K veceru jsem zaznamenana zmenu, zacalo to byt vice neprijemne a castejsi, tak jsme vyrazili...bylo pred devatou hodinou vecer.

Na prijmu bylo vice maminek, po nejakem tom cekani me vysetrili a prijali na porodni box (22:00). Dosla nam, ze TED uz je to skutecne ono a za chvili nas ceka velke finale!

Porod jsem mela pekny, rodila jsem s epiduralem a po tech dlouhych pripravach, kdy se malemu nechtelo sestoupit byl na svete po peti zatlacenich a 8 minutach (3:42)...oba jsme plakali stestim...nas synacek byl na svete. TAK krasny, zdravy, s ukazkovym apgarem...pozdeji se ukazalo, ze nejake male komplikace nastaly, ale vsechno jsme zvladli. Bolest je zapomenuta a zustalo jen to nase stesticko.

Mily Danicku, prejeme Ti k dnesnim krasnym prvnim narozeninam vsechno nejlepsi. AT mas krasny zivot, at potkavas jen same hodne lidi, kteri Te budou uprimne milovat tak, jako my dva. At places jen malo a kdyz uz, tak stestim. At se Ti vsechno dari, at jsi spokojeny a zdravy. At prozijes krasny naplneny zivot, at poznas radost rodicovstvi a bezednou lasku...
Dekujeme Ti za krasne chvile, za to, jaky jsi hodny broucek.
S laskou, maminka a tatinek ♥

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Bee a Klárka 2.11.2006

Bylo 1.11. a my už byli trochu nervózní, protože ses měla přihlásit už o pár dní dřív, my byli ve Vrchlabí skoro týden a ten den jsem byla hodně unavená, pozdě jsme vstávali, jen jsme si zajeli na oběd a na oblíbenou kávičku s amaretem, kterou dělali úžasnou v kavárně na náměstí a udělali jsme krátkou procházku po Vrchlabí, koupili jsme si každý dva větrníky na "doma" a zašili se s nima v pelíšku.
Prospala jsem celý večer a vzpomínala jsem pak na porodní asistentku z předporodního kurzu, která nám říkala, že až budeme kolem plánovaného termínu porodu unavené, máme se tomu poddat, že tak většinou začíná
porod a tělo nejlíp ví, kdy si má odpočinout, že to je možná naposled, co se vyspíme. (Nikdy jsem o jejích slovech nepochybovala.)
Kolem 3 hodiny v noci jsem měla divné pocity v břiše...takové jakoby pnutí a tuhnutí, pořád jsem měla pocit, že musím na záchod a byla jsem
tak nějak vnitřně nervózní a myslela jsem na tebe jak se asi cítíš.
Tou dobou si tatínek teprve šel lehnout a já věděla, že budit ho nechci, aby byl aspoň on odpočatý.
Vrátila jsem se do postele a najednou uslyšela někde uvnitř těla takové lupnutí a bála jsem se vstát. Věděla jsem, že jsi se rozhodla, že už je ti v bříšku těsno a trochu té vodičky z bazénku si vypustíš...jen jsem nevěděla
jakou trošičku...  Vstala jsem a zase se vrátila na záchod...přemýšlela jsem, jestli čůrám nebo ne...a nečůrala jsem...to
se vypouštěl ten tvůj devítiměsíční bazének.  Nebylo toho moc jak mi vyprávěly jiné maminky...spíš jsi tak průběžně upouštěla, což mě trochu zmátlo. Hladila jsem tě přes bříško a snažila se uklidnit čtením časopisů, které jsme průběžně nakoupili. Na záchodě jsem strávila asi půl hodiny a nakonec si ještě vlezla do sprchy. Krom té vody, která pořád průběžně odtékala mi nic nebylo...žádná bolest, žádné "rodící" pocity...jen ta voda mě znervózňovala a bylo to první, co se lišilo od mých představ...byla hustá a měla ošklivou žluto-zelenou barvu...dokonce jsem začala i pochybovat, jestli je to opravdu voda a není to jen nějaká předzvěst porodu v podobě třeba hlenové zátky.
Napadlo mě ale, že jestli to voda je a má tuhle barvu, nakonec vůbec nemusí být nic podle mých představ a tvůj příchod na svět
bude třeba úplně jiný a zcela ve tvé režii...a později se ukázalo, že tahle myšlenka nebyla vůbec od věci.
Vzhledem k tomu, že mi nic nebylo a cítila jsem se normálně (na to, jak normálně se dá v posledním stádiu těhotenství cítit), rozhodla jsem se ještě jít spát a opravdu jsem usnula. Vstávali jsme až kolem 9. Venku bylo nádherně, svítilo sluníčko a všude bylo bílo. Ten rok to byl první sníh a já si říkala, že sis na něj hezky počkala a jednou ho určitě budeš mít ráda.
Rozhodli jsme se zavolat do porodnice, kde jsme se dohodli, že se přijedeme ukázat a pro jistotu s sebou vezmeme i tašku s věcmi k porodu.
Ráno jsem si ještě psala s tetama na Baby-Café a teta Medička mi posílala smsku, abych určitě do porodnice jela. Ze začátku to vypadalo, že barva plodové vody nikomu nevadí a rodit se bude normálně...prostě počkáme, až se ti bude chtít ven a budeme se snažit do té doby co nejvíc relaxovat a spát, což se stejně moc nedalo, protože průběžně chodily sestřičky s monitorem a měřily ti ozvy a mně tlak.
Všechno bylo normální a v pořádku - obě jsme byly v pohodě. Kontrakce jsem tou dobou pociťovala asi po 7 minutách, byly spíš slabší - někde lehce za polovinou toho jejich grafu, nic jsme nezapisovali a říkala jsem si, že to je pohoda...
Ubytovali jsme se s tatínkem v pokojíčku, kde jsme pak bydleli v porodnici celou dobu a táta šel koupit něco dobrého k jídlu, protože jsem od rána jedla jen meruňkový tvaroh.
Pak, to už byly asi 2 hodiny odpoledne přišel pan primář a chtěl s námi mluvit. Vysvětlil nám, že ta voda fakt není normální barvy, že jsi veliká,
odhadoval tě na 4,150 kg ä říkal, že se nevytváří voda nová a že by uvažoval o tom, že přijdeš na svět císařským řezem. V tu chvíli mi to bylo hrozně líto. Věděla jsem, že táta s námi nemůže být na sále a že budeme samy a že to bude všechno úplně jinak a musela jsem na chvíli odejít
z místnosti a sama se s tím srovnat. Pak jsme se s tím srovnávali s tátou, měli jsme i možnost vybrat si, jestli to chceme riskovat (nikdo nevěděl, co může nastat za komplikace, protože nikdo nevěděl, proč ses rozhodla obarvit tu vodu na zeleno) a čekat, jestli se nerozhodneš přece jen narodit normálně a dohodli jsme se s panem primářem, že počkáme do večera a pokud se nic dít nebude, večer se narodíš s jeho pomocí císařským řezem...
Měla jsem smíšené pocity a hlavně jsem už tou dobou věděla, že se prostě nic dít nebude a že se ti vlastně ven moc nechce. Bylo mi líto, že si tě nebudu moct přivinout hned k sobě, že budeš chvíli sama, že když se narodíš nebudeš moct dostat hned mlíčko a nebudeš mě cítit u sebe, protože budu muset zůstat ještě chvíli na sále. Řekla jsem tatínkovi,
aby na tebe počkal co nejblíž to půjde a co nejdříve na tebe začal mluvit, abys věděla, že nejsi sama...A fungovalo to...Když ses narodila, byla jsi bleďoučká, vylouhovaná z vodičky, kterou už jsi tam skoro žádnou neměla a přesto na tebe takhle působila, skoro jsi nebrečela, jen jsi tak kňourla a brečet jsi začala až za chvilku, když tě sestřička otírala. Ukázali mi tě a první moje slova byla "Klárinko, ty jsi tak krásná..." dosáhla jsem jen na tvou levou nožičku, hladila jsem tě chvilku po ní a v očích jsem měla slzy. Byla jsi to nejkrásnější miminečko, které jsem kdy viděla...měla jsi spoustu černých vlásků a hned jak jsi slyšela můj hlas, přestala jsi plakat a já byla strašně pyšná, že to funguje. Jen tak sis protahovala nožičky a ručičky a byla jsi strašně roztomilá, malinká a sladká. (Pak se na tebe celých 6 dní, co jsme zůstali v porodnici chodili všichni často dívat a říkali nám pořád dokola jak jsi krásná a my skoro praskali pýchou.)
Nikdy na tu chvíli, kdy jsme se viděly poprvé nezapomenu. Moc mě mrzelo, že tam táta s námi není...ale byl s námi pak celou dobu a byl to ten nejlepší táta, jakého jsme si mohly přát. Byl to krásný týden v porodnici. Moc jsme si užívali, že jsme spolu všichni tři.
S tebou se táta poprvé potkal jakmile tě přivezli ze sálu a byl u všeho toho mytí a zabalování do zavinovačky. Snažil se tě prý fotit, pár fotek
máme, ale moc na ně neviděl, jak brečel štěstím, že tě vidí a jak jsi krásná.
V porodnici to pak s tebou rychle uteklo a běží to vlastně pořád...

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Ondry a Ondrášek 3.11.2006

Termín jsem měla až 22. 11. 2006, takže času na odpočinek spoustu. Ve čtvrtek 2.11 jsem měla jít poprvé na monitor do porodnice, tam to bylo všechno v pořádku, tak jsem šla vesele na nákupy. Michal mě vyzvednul až kolem 9. hod. večer, takže domů jsme dojeli nějak v 10 hod. Já jsem šla rovnou spát, přece jen jsem už byla 38. týden a proto dost unavená. Ale už o půl druhé v noci jsem se vzbudila a zjistila, že na prostěradle je trochu vody, tak jsem letěla na záchod a přemýšlela, jestli to už může být plodová voda. V duchu jsem se začala připravovat na odjezd do porodnice, všechny věci jsem už měla zabalené aspoň týden, jen jedna věc mně chyběla a na tu jsem si právě vzpomněla a začala ji hledat. Byl to náš oddací list, který jsem prý měla podle seznamu mít. Vím, že měl být někde v šuplíku, kde je ale asi 1000 jiných papírů, takže jsem se tím začala prohrabovat, leč neúspěšně. Asi o půl třetí, když voda pořád pomalu odtékala jsem šla vzbudit manžela, který šel spát někdy hluboce po půlnoci, a proto byl úplně mimo. Řekla jsem mu, že asi pojedeme do porodnice, ale že nemám oddací list, tak ještě rozespalý šel a začal ho se mnou hledat. Byla to celkem komická situace, když jsme oba v pyžamě, těsně před porodem, hledali kus papíru. Stejně jsme ho nenašli a tak jsem radši už zavolala do porodnice a sdělila jim situaci a tak řekli, ať zkusíme přijet. Vůbec nic mě nebolelo, jen ta trocha vody  a tak jsem navrhla, že budu řídit, protože Michal se na to nějak netvářil, že fakt pojedeme. No nakonec to zvládnul a po třetí hodině v noci jsme byli v porodnici. Tam mě vyšetřili, ale zda je to opravdu plodová voda si jistí nebyli. Ale raději mě už nechali přímo na porodním pokoji, já jsme šla spát a Michal odjel ke své sestře domů, aby mohl případně rychleji přijet. Pěkně jsem se vyspala a kolem osmé hodiny my teda řekli, že jo, že dnes asi budu rodit, to už jsem cítila i mírňoučké stahy. Tak jsem se osprchovala, umyla si vlasy, vyfoukala a namalovala se. Na 10. hodinu dopoledne přijel Michal a pak to teda trošku začalo. Dali mě tabletky na vyvolání porodu – zavádění teda poprvé pořádně zabolelo, ale byla to jen chvilka. Konečně se začalo něco dít a já byla asi na 4cm a už začala mít bolestivé stahy, krásně ale pomáhala sprcha a balón, takto jsem strávila asi 2 hodiny, bohužel to moc nepomáhalo na otvírání se a tak porodní asistentka navrhla epidurál a pak oxytocin na zintenzivnění stahů (tím i bolesti a otvírání se), řekla jsem, že bych to chtěla zkusit bez epidurálu, ale že uvidíme teda za chvilku. Pak přišel doktor a řekl, že by ho taky doporučil, že mě to krásně uvolní a hned se to líp rozjede. A protože už byli stahy bolestivější a při každé jsem už mluvila sprostě jak dlaždič, souhlasila jsem. Zavádění epidurálu do páteře teda taky nepatří mezi hezké chvilky, ani při stazích jsem se nemohla vůbec hýbat a to teda už bylo šílené. Jen si pamatuji, jak jsem měla zaťaté ruky a hleděla Michalovi pořád přímo do očí. Ale tím veškerá bolest skončila a byla to už jen pohodička. Kolem jedné hodiny dostal Michal hlad a tak se začal vybavovat s porodní asistentkou (mimochodem byla to strašně sympatická mladá kočka), kde dělají dobré jídlo a že by si rád dal guláš nebo svíčkovou. Já jsem mu navrhovala jít do nemocničního bufetu na chlebíčky, přece jen jsem se bála, aby vše stihnul, ale asistentka ho ujistila, že na porod to hned tak nevypadá, tak si šel dát do nosu. Pak už to mělo ale všechno rychlý spád. Za chviličku došla asistentka a po vyšetření mi řekla, že to není možné, ale že už rodíme. Že jsem se fakt krásně uvolnila a rozjelo se to úžasně rychle. No tak rychle, že jsem tam ale byla bez manžela., který obědval neznámo kde. A tak mezitím co mi polohovali nohy a připravovali na porod, jsem já začala volat mobilem manžela. Bohužel ho nezvedal. Pořád jsem se ptala, jestli jim to nevadí, že to ještě jednou zkusím, ale chápali, že ho tam fakt chci mít a tak asi na 7. pokus to konečně zvednul a řekl, že měl mobil v autě na nabíječce a potom, co jsem řekla, že už rodíme, tak že hned přijde. Dovedete si představit tu situaci, kdy rodička vyzvání na mobil a nikdo jí to nebere, naštěstí mi nic neřekli, ale já jsem z toho už byla na mrtvici, že to manža propásne. Myslela jsem, že ho zabiju, jak jsem si představovala, jak se tam dlábí gulášem se šesti a já tady v bolestech rodím. No v bolestech, ty jsem popravdě skoro necítila, v tomto byl epidurál úžasný, ale i tak. Naštěstí to stihnul a já jsem byla šťastná, že budeme rodit spolu. A pak už si pamatuji jen, jak jsem párkrát zatlačila, za asistence manžela, který mi podpíral hlavu, případně držel za ruku a narodil se nám… no všichni mi celou dobu říkali, že to vypadá na holčičku, takže jsme byli hodně zvědaví a já tajně doufala v kluka… A proto „je to chlapeček“ byla ta nejkrásnější věta, na kterou jsme 9 měsíců a vlastně ještě déle čekali. Michal přestřihnul šňůru a už jsem ho měla na bříšku. Brečela jsem štěstím. Byl to takový krásný malinký uzlíček, ale už tehdy jsem věděla, že je to celý můj život. A pak si ho vzali vedle na pultík a Michal si ho popsal, a když pak poodešel, viděla jsem, snad poprvé v životě, jak pláče. Bylo to nádherné a nepopsatelné, ten obraz dojatého manžela a svého vrnícího synka je navždy vryt do mého srdce. Ondřej se narodil 3. 11. 2006 v 13:45 a byl malinký – měl 47 cm a 2950g, ale o to víc jsem ho milovala. Na porod mám úžasné vzpomínky, byli to nejkrásnější chvíle mého života a doufám, že se mi je podaří zažít ještě aspoň jednou.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Benjulka a Eliška 5.11.2006

Je sobota 4.11.2006 večer. Píšu si s váma na B-C. V televizi dávají film Pán a paní Smithovi.
Pamatuju si to jako dneska. Ela se v bříšku dost rozčiluje, tak ji hladím a slibuji, že si už jdu lehnout a budeme koukat na film. Miluju Brada Pitta, tak slíbím Ele, že jestli mě nechá v klidu dodívat, tak ať si pak dělá co chce. Kdybych věděla, že mě vezme za slovo . Film skončil po 22hodině a jdu spát.
O půl dvanácté se budím a chce se mi na malou. Jenže jakmile udělám pohyb, wow, plodová voda je rázem všude. Zatřesu spícím manželem a zlehka mu říkám, že mi praskla voda. A on ještě ve spící agónii odvětí, jaká voda? Tak s ním zatřesu znova a říkám: „JEDEMEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE“. Tak rychle se manžel ještě neoblékl. Je to legrační. Sice už je to můj 3.porod, ale zatím první, takhle spontánní. U těch předešlých jsem byla vždy už v porodnici. Manžel i já se na sebe koukáme a oběma nám to došlo. Je to tady. V klidu zapínám počítač, abych Vám napsala tu úžasnou zprávičku a omluvila se, že teda jako předbíhám, termín mám až 8.11. . Volám mamce, že se má nachystat, že už si pro ni jedu, protože jde se mnou k porodu. Manža je v tomhle srab a já ho nechtěla nutit. Vzbudím Katku,a Barču , abych se s nima pomuckala než odjedu. Do auta sedáme a je něco po čtvrt na jednu. Jedeme pro mamku, je to 15kilometrů na opačnou stranu než je porodnice. To už začaly první stahy, zatím po asi 12 minutách. Dojíždíme k mamce a jedeme dalších 15km do porodnice. To už se stahy objevují skoro po 8minutách. Dojíždíme do porodnice kolem jedné. Příjem je nadlouho, jsem tu sice první, ale pak přijde paní s rychle postupujícím porordem ( porodila do hodiny po příjezdu) ,a maminka dvojčat s odtékající plodovkou. Konečně jsou papíry hotové a já se loučím s manželem. Je čtvrt na 3 a já jdu konečně nahoru za doktorem na příjem. To už mám ale stahy po minutě a půl. Sedím na chodbě, protože všechny porodní boxy jsou plné. Po vyšetření se stahy lehce ustálily asi na 3minutách. Jdu na porodní box. Sestřička nám donese čaj. Nesměle se jí ptám, jestli by nebyly třeba zákusky a kafe. Sranda. Sedím na baloně a prodýchávám každý stah. Oproti těm minulým porodům, je to procházka růžovým sadem. Povídáme si s mamkou, je mi krásně. Doktor mě vyšetřuje a prý to má ještě čas. Haha, kdyby věděl . Je po šesté hodině a mění se směna. Přišla nová PA a radí, že se mám ve stoje houpat v bocích na stranu. No a to je teprve mazec. Porod se rozjíždí závratným tempem. Cítím , jak Ela sestupuje dolů. Je 7:30 a volám na PA, že už to bude. Přišel doktor, vyšetřuje mě. A volá na sestry rodíme. To je ta nejkrásnější věta, kterou jsem mohla slyšet. Jen slyším, tak si zatlačíme, a tak zatlačím. Najednou je Eliška venku, je 7:45. Doktor se ani nestačil obléct do nachystaného pláště. Taktak ji stačil chytit. Zasmál se a prohlásil, že si bude muset udělat brankářský kurs, když po něm maminky střílí děti. Jsem šťastná, máma pláče dojetím, Eli mi dali na bříško. Je nádherná, ulepená, teploučká a je moje. Váží 4100g a měří 49cm.Šití není třeba, takže máme klid na mazlení a první kojení.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Lindusa a Allison Kristyna 7.11.2006

Jednoho rana, velmi casneho rana, po velmi probdele noci, ve 3 h, se dama rozhodla podrazdit me – porucila, at praskne voda – tak se take stalo. No a od te doby jsem nezazila jedine tvrdnuti bricha  . Prislo mi to celkem humorne, protoze od 16. tt tvrdnu, az se hory zelenaji, ale kdyz uz bych konecne mohla jako pritvrdit, tak neee, kontrakce nikde. Volala jsem do porodnice, aby me ocekavali, pak Lancovi do prace, mel zrovna nocni a nebyl k zastizeni. No neva, casu dost  . Po nejake dobe volal zpet, co se deje, tak rikam, ze by mel prijet dom, ze mi prdla voda. A on, ze nemuze, ze se stoura v letadle  . Tak se pro tuto noc v letadle proste dostoural a prijel domu a svete div se, Air Force tu stale je  . V klidu jsme se jeste napapkali (teda ja hlavne ) a razili jsme. Na prijmu uz na me cihali, napojili me na monitor, mimi naprosto pohodove, me tam naskakovaly nejake miniaturni kopecky v naprosto nepravidelnem rytmu, takze mi lekar nabidl pitocin. Rekla jsem, ze jeste nechci, ze tomu chci dat trochu casu, zda se to samo rozjede. Domluvili jsme se, ze pockame tak do 9 h. Bylo neco kolem sedme. Mezitim naklusal anesteziolog, zda uz chci ten epidural  . Rikam, ze vzhledem k absenci kontrakci a tim padem i bolesti jeste ne  . Tak mi aspon vse vysvetlil, nabidl i dalsi alternativy, podepsala jsem papiry, aby nebylo treba honit tyto formality, az budu bolesti nepricetna a odesel. Za pul hodiny tam byl zase, jestli teda uuuzzz  . Porod se stale nerozbihal, tak jsem v 9 h souhlasila s tim pitocinem. Mezitim se jeste 2x ukazal anesteziolog, ocividne nemel do ceho pichnout, doslova  . Po aplikaci pitocinu se ovsem zacaly dit veci. Okamzity nastup hustych kontrakci, nevedela jsem, jak se uvelebit, bohuzel jsem mela vnitrni monitor na me kontrakce, protoze ten venkovni mi prestal ty kontrakce merit, takze jsem byla “stuck” na posteli, aspon, ze byla skvele polohovatelna, jeste jsem byla vystlana cela polstarky  . V tu chvili strcil hlavu do dveri anesteziolog, tak mu rikam, ze uuuzzz  . Za chvili prisel, napichl epidural, ktereho jsem se hrozne bala, ale bylo to naprosto bezbolestne. Od te doby mi zacal tezky veget. Hodila jsem si tam s Lancem picnic, koukali jsme na TV, bavili se s personalem, vsemu jsme se chechtali, tesili se na miminko, stale premysleli o jmenech (to byl nas velky problem ) a najednou bylo 5 h odpo a ja byla otevrena na 10 cm! Pri prijmu na 1.5 cm, stejne tak uz 2 tydny predtim… Epi jsem dostala a byla jsem take na 1.5 cm. A pak ze epi brzi otevirani, kecy!!!!!!!!!!! Mimi vsak jeste nesestoupilo, potvurka, takze jsem musela zacit pritlacovat. Pritlacovala jsem, pritlacovala, pak znovu a znovu, pak uz jsem bejcila, co mi sily stacily a najednou mi lekar rika, na jak dlouho to jeste vidim s energii. Tak rikam, ze tak na 20 minut, ze uz mam fakt dost a on, ze to bude trvat mnohem dele, ze mimi je stale dost vysoko. To se mi jen protocily panenky a rikam, ze ho proste vytlacim. Myslim, ze to byl jeho nemy navrh na cisare, ten jsem ale nechtela, protoze jsem se hrozne bala rekonvalescence. Nicmene lekar pripravil na stul vakuovou pumpu, ze pry to musi byt moje motivace  . A take ze byla! Vydala jsem ze sebe uplne vse, co jsem mohla a po pul hodine dalsiho urputneho tlaceni mimco konecne sestoupilo tam, kam melo a ja konecne dostala ty spravne tlacici tlaky na konecnik. To uz me ale malem vezli a epi, neepi, bolelo to naprosto priserne, to mi jeste anesteziolog pridaval nejaka anestetika, ale i tak jsem bolesti malem lezla po strope. Ve finale se po 3 h a 10 minutach celkoveho tlaceni vyklubala nase prekrasna holcicka, jen sotva knikla a jen tak potichoucku nas vsechny pozorovala  . Lance prestihl pupecni snuru, honem jsem dostala nase miminko na brisko, otreli jsme z ni krev a trochu mazku, chvili jsme se pomazlili, v te same mistnosti byla zvazena, zmerena, dostala vitaminek a masticku do ocicek a pak jsme zkouseli kojeni. Behem mereni a vazeni mi vysla placenta, dale mi lekar osetril mirne natrhnuti, slo jen o par stehu a pak jsme sli na to kojo. Kupodivu se Alli hned prisala, mela ukazkovy “latch”, ale az pozdeji se ukazalo, ze klamala  . Po asi 4 hodinach jsem odkracela na nas pokoj, spat nam ale neslo, porad jsme koukali na miminko. Stale bezejmenne  . Chude, na vsech cedulkach mela jen prijmeni a oznaceni “female” . Celou dobu jsme byli spolu i s Lancem. Druhy den jsme se rozkoukavali, snazili chytit aspon pul hodinku spanku, ale v nemocnici si clovek proste neodpocine. A dalsi den jsme mastili domu. Porod byl pro me opravdu silnym zazitkem, moc jsem si ho uzila, doufam, ze dalsi porod bude prinejmensim stejne skvely. Jo, kdyz jsme odchazeli z nemocnice, tak miminko uz hrde neslo jmeno Allison Kristyna  . Za nasi holcicku bych se rvala holyma rukama proti celemu svetu, uz si neumim predstavit zivot bez ni, dokonce i zivot pred ni je jakoby v mlze. Nikdy jsem nemela velkou potrebu patrat po smyslu zivota a ted ji nemam uz vubec, protoze ho mohu denne chovat v narucich a mam tu cest byt mu osobou nejblizsi – maminkou…

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥


Anni a Filípek 9.11.2006

Je 9. listopadu 2006 14,11hod a já jsem šťastná. Šťastná, protože všechna bolest, všechen strach a stres je za náma. Máme krásného zdravého syna Filípka. A co tomu všechno předcházelo?? To si teď můžete přečíst.
Těhotenství nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Počínaje nevolností, přes špatné genetické testy, amniocentézu, závratě, otoky ………….a takhle bych mohla pokračovat dál. Přes všechno to nepříjemné jsme pořád doufali, že všechno dobře dopadne a my se dočkáme našeho malého Filípka a Adámek brášky. Asi měsíc před termínem porodu jsem šla na běžnou kontrolu a tím začal všechen ten kolotoč. Zjistili mě vysoký tlak, bílkovinu v moči, málo plodové vody. Druhý den jsem měla nastoupit do porodnice na vyvolání. Ten den jsem probrečela ale na druhou stranu se těšila že to budu mít konečně všechno za sebou… já bláhová, to jsem ještě netušila co bude následovat.
V porodnici doktor naznal, že to zas tak špatné není a poslal mě domů s tím, že těhotenství je vysoce rizikové a musím tam každý druhý den docházet na kontrolu. Ob den jsem seděla dvě hodiny na příjmu, čekala na monitor, potom na doktora až mi řekne že se nic neděje a mám přijít zase za dva dny. Vidět tam ty maminy co chodí rodit a příště šly už s mimčama domů bylo šílené. Tohle všechno trvalo skoro tři týdny a já byla na pokraji psychických sil. Doma mě nad vodou držel Adámek a Luděk, tady vy.
Zlom nastal 3.11., kdy jsem byla opět na kontrole v porodnici a byl tam konečně jeden rozumný doktor. Řekla jsem mu, jak se věci mají a že už to dál nedám ať se mnou něco udělají.
Dostala jsem další termín na vyvolání 6.11. a to jsem se rozhodla jim tam i omdlít, hlavně ať mě zas nepošlou domů.
Ten poslední víkend doma byl neuvěřitelně dlouhý. Snažila jsem se dělat nemožné a dohonit všechny resty. Večer jsme si dali vínečko užívali si poslední klidný víkend. Po rozhovoru s kamoškama co jim vyvolávali porod jsem věděla že mi ráno zavedou tabletu a já do večera porodím.
Je pondělí 6.11. 9 hodin a já jsem přijata do porodnice huráááááááááá. Začal kolotoč papírování, vyšetření. dali mě na pokoj na rizikovce, kde ležely dvě holky co čekaly dvojčátka. Luděk šel domů s tím, že kdyby něco hned přijede a nebo potom jak budou návštěvy. Tašku jsem si ani moc nevybalovala, tam přeci nebudu dlouho. Občas přišla sestra natočit mi monitor a jinak se nic nedělo. První tabletu na vyvolání jsem dostala až večer. Nastali mírné stahy a do hoďky byl klid. V úterý ráno další večer opět a stále se nic nedělo. To už jsem si začala vybalovat i tašku a v porodnici se zabydlovat, protože mi bylo jasné že to bude na dlouho. Luděk opět přišel na návštěvu sám nechtěla jsem aby vodil Adámka protože mi stačilo když jsem s ním mluvila po telefonu a bulela jak želva. Bylo mi hrozně smutno a ještě se pořád muselo řešit kde bude, kdo ho vyzvedne ze školky atd…
Středa začala být nadějná a po ranní 4 tabletě se začalo něco dít, ale opět ne na dlouho. Odpo, když byly návštěvy jsem dostala pátou. To už jsem zahájila tipovací soutěž  a konečně se to začalo pořádně rozjíždět. S Luďkem jsme chodili po chodbě a já rozdýchávala stahy u okna a myslela, že to horší už být nemůže a na druhou stranu jsem byla ráda, že je to konečně ono.
Přestěhovali mě na porodní pokoj - nastalo holení, nálev a já šla do sprchy na balon. To bylo kolem 7 hod večer a já počítala s tím, že během noci určitě porodím. Ale ouha sprcha mi ulevila tak že bolesti opět přestaly. Tu noc jsme strávili na porodním pokoji, Luděk v křesle já na porodní posteli. Čtvrtek ráno přišel už i primář , že tohle tam už dlouho neměli  a dostala jsem konečnou 6 tabletu. A to teprve nastaly ty pravý nefalšovaný porodní bolesti.
Ten den jsme ke opět řešily Adu kdo ho vyzvedne ze školky protože jsme počítali s tím, že už budu mít odrozeno a Luděk bude doma. Zrovna ten den se ve školce fotily tak jsem mezi stahama volala švagrové co má Adovi na to focení oblíct. Hodiny ubíhaly, bolesti se zvětšovaly a já se stále neotvírala. Pořád se na nás někdo chodil dívat, sestřičky, doktoři, medici…. O půl druhé přišel doktor s tím že mi píchnou vodu a snad se tím porod urychlí. Já byla už dost vyčerpaná a představa dalších hodin čekání mě děsila. Po odtoku vody začaly teprve bolesti, že jsem myslela že jim tam rozkoušu postel, Prosila jsem o Epi nebo o něco na bolest. Ta doba než došla anestezioložka než se vyřídily papíry byla nekonečná. Pak mi řekli, ať si z postele slezu na balon. Jim, se to řeklo, bolesti nepřestávaly stahy byly v kuse nesnesitelný. Jak se mi podařilo slézt tak jsem ucítila šílený tlak na konečník a zařvala na sestru že rodím. Tak a rychle opět na postel. Naprosto šílené. A pak už to šlo ráz na ráz. Najednou kolem nás bylo plno lidí, Luděk mě držel za ruku a víc si moc nepamatuju. Byla jsem v takové euforii že jsem přestala vnímat bolest a soustředila se na porod., Po třech zatlačeních nastala šílená úleva a pocit obrovského štěstí. Přes slzy jsem uviděla malého upatlaného drobečka s šíleně nešťastným výrazem. Byl to náš syn, náš Filípek, naše sluníčko na kterém bylo vidět že si ten porod vytrpěl se mnou. Nastali nezbytné procedůry, omytí zvážení … u kterých asistoval Luděk a všechno dokumentoval. Pak jsme zkoušeli kojit ale Filda se nechtěl přisát. Po porodu placenty se u nás na pokoji začali shlukovat všichni doktoři a sestřičky kteří to s náma všechno absolovovali a gratulovali nám připadala jsem si jak filmová hvězda co dokázala něco neskutečného. Potom nás 3 nechali pěkně spolu a my si užívali naše štěstí pěkně v klidu.
Hodně lidí se mě ptalo, který z dvou porodů byl horší. Nedokážu říct co bylo horší, jestli 4 dny bolestí a hodina tlačení u Adámka nebo 4 dny bez bolestí a v nemocnici kdy se nic nedělo. Každý porod byl něčím horší něčím lepší. Každopádně na konci obou jsem věděla že i přes všechnu tu bolest to chci prožít ještě jednou, Ten pocit štěstí a ta obleva lásky k tomu bezbrannému tvorečkovi stojí za tu bolest, za ten stres…

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Svijanka a Adélka 9.11.2006

Jak nám vůbec začít. Kdy jsme počali naše vytoužené mimi vím úplně přesně bylo to 20.2.2006 v 10:20 hod. Byla počata IUI (inseminace) tak proto vím kdy byla počata  .Když měla přijít MS tak jsem si dělala test a byl negativní  . Už jsme přestali doufat že by to vyšlo. Za dva dny jsem test opakovala a opět nic. Tak jsem šla zklamaná do práce a test jsem zapoměla vyhodit. Když jsem přišla s práce a test vyděla na pračce a k tomu slabou druhou čártku tak jsem na to koukala jak vyvoraná myš. Tak jsem druhý den test opakovala a hruhá čárka se tam objevila hned. Byla jsem nejštastnější člověk na světě. Po 5 letech se mi konečně objevily //. Tak začalo mé těhu.
Celé těhotenství probýhalo bez komplikací. Když jsem šla ve 38 tt do poradny tak mi tam zjistily bílkovinu v moči a vysoký krevní tlak. Měla jsem doma být v klidu a odpočívat a za 4 dny přijít na kontrolu.Na kontrole jsem nedopadla dobře a s tlakem 170/110 jsem pádila do porodnice kde si mě nechaly až do porodu. V porodnici mě každý druhý den vyšetřovaly jestli jsem připravená k porodu aby ho mohli vyvolat. Vyšetření opravdu bylo hrozně nepříjemné a vždy jsem skoro nedošla do pokoje. Konečně 8.11 mě konečně zavedli tabletku na vyvolání porodu. Za krátkou dobu jsem začala cítit mírné nepravidelné kontrakce které trvali až do večera. Večer mi píchli nějakou injekci (ani nevím jakou) a kontrace zmizely a já v noci spala jako dudek. Ráno jsem šla na další vyšetření kde mi zavedli další prášek. Šla jsem na pokoj si lehnout a číst si. Bylo asi 7:30 hod a já slyším a cítím takové lupnutí a na jednou cítím pod sebou hrozný mokro. Tak jsem zazvonila na sestru že mi asi praskla voda. Když sestra přišla tak jsme šli rovnou na porodní sál. Tam mě doktor prohlédl a zavedl další tabletku. Za chvilku začali mírné kontrakce. Pak přišla sestra že mi daj klistýr a oholí. Kolem 9 hod jsem mohla zavolat manžela aby přijel za mnou. Mezitím jsem chodila po pokoji a rozdýchavala jsem kontrakce které nebyli tak nějak silné. Když přijel manžel tak jsem ho tak ráda vyděla že nebudu na všechno sama a že mi bude oporou. Pak přišel doktor a dali mi kapačku asi aby se mi ten porod rozjel. Tak já jsem chodila a skákala na míčí s týčí vedle sebe. Pak se na mě přišel podívat doktor jak to pokračuje. Po vyšetření mi povídal že porod jde hrozně pomalu že bych do půlnoci neporodila, a tak mi navrhl že mi daj epidurál že se tím porod uryhlí. Já jsem souhlasila a tak kolem poledne mi byl podám epidurál. To už jsem musela ležet na porodním stole na boku. Už žádné chození a skákání ma míči. Hezky jsem si ty kontrakce užívala na stole. Na stole jsem ležela tak do 15 hod kdy občas přišel doktor se na mě podívat. Manžel mi byl hroznou oporou. Celou dobu mi stál u hlavy a mluvil se mnou a dodával mi odvahu. Kontrakce začali být silné a mě to nutkalo tlačit ale ještě jsem nemohla. Asi v 15:15 přišel doktor a prohlídl mě, tak řekl že ještě tak 5 kontrakcí a budeme tlačit. Tak jsem se už těšila že už budu mít všechno za sebou a naše mimi u sebe. Po 5 kontrakcí mě doktor prohlédl tak řekl, že musím ještě chvilku vydržet tak ještě takových 5 kontrakcí. Co se dalo dělat tak ještě 5 kontrakcí a snad už budu rodit. Když mě doktor znovu prohléhl tak říkal že jdeme na to. Dali mi nohy nahoru a už jsem mohla konečně tlačit. Tlačila jsem co to dalo ale mimi nechtělo ven. Tak jsem zatlačila ještě jednou a další doktor mě zatlačit na břicho a mimi postoupilo dolu. Ještě asi tak čtyři krát jsem za tlačila a najednou jsem cítila takové šplouchnutí a hroznou úlevu. Když mi jí ukázali a řekli že máme holčičku jsem byla nejštastnější člověk na zemi. To bylo zrovna 15:45 hod.
Adélku si hned odnesli a ani mi jí nepoložily na bříško. Tak jsem se ptala jestli je všechno v pořádku tak říkaly že ano, ale že já hrozně krvácim že mě musí hned zašít. Šily mi jak dělohu tak čípeka a hráz. Celé šití trvalo skoro hodinu ale nějak jsem to nevnímala, protože jsem myslela na naší berušku kdy jí konečně budu mít u sebe. Za hodinku přišel manžel i s Adélkou a my jsme všichni tři ležely na manželské postely. Za chvilku jsme se s Martinem na sebe podívaly a začali jsme oba brečet štěstí že už jsme konečně RODINA.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Patri a Helenka 10.11.2006


Říká se, že kdo si počká ten se dočká. A je to pravda. Uběhlo téměr třicet let, než jsem potkala muže mého života. Trvalo sedm měsíců, než se nám dvoum povedlo založit život nový. Těhotenství bylo krásné. Nevolnosti, otoky nebo jiné nepříjemnosti znám jen z povídání. Devět krásných měsíců, kdy jsme se zatajeným dechem pozorovali, jak bříško roste a v něm naše holčička a byli jsme nesmírně šťastní. S paní Bříškovou jsme absolvovali svatební cestu do New Yorku, já jsem pracovala ještě dva týdny před porodem. Všechno bylo bez problémů, až na jednu věc: holčička se rozhodla v bříšku sedět až do konce. Stejně jako kdysi její táta, který se narodil nohama napřed. Já jsem se ale podobného zážitku bála, nejenom kvůli povídání tchýně, ale také kvůli možnému riziku. Zkoušeli jsme všechno možné, od speciálních cviků, až po manuální otáčení přes břiško nějakou vyhlášenou specialistkou. Nic nepomohlo. A tak následoval SC.
Byl pátek 10. 11., sychravé ráno, když jsme celí rozklepaní přijeli do Podolí. Nevím, kdo z nás dvou byl víc nervózní. Když jsem kráčela schodama porodnice nahoru, hlavou mi proběhlo, že zpátky už půjdu s miminkem v náručí. Vstupné vyšetření a všechny potřebné úkony, které předcházejí porodu císařským řezem mi připadali nekonečně dlouhé. Nejhorší bylo zavedení cévky, brr. Když mě vezli na sál, měla jsem strach. Jak bude vypadat? Doufám, že bude zdravá. A jak ji vlastně pojmenujeme?
Všichni kolem měli zelené pláště, můj muž taky. Seděl mi u hlavy a hladil mě po vlasech. Anestezioložka mě držala za ruku, měly jsme domluveno, že pokud by mě řezání bolelo, stishnu ji ruku a ona s tím něco udělá. Moje doktorka Evička, která se o mě starala celé těhotenství, mi před začátkem operace přišla říct, ať se nebojím, že to spolu zvládneme a zachviličku budu mít holčičku u sebe. A pak mi rozřízla břicho. Nic jsem necítila, matně jsem vnímala ruchy kolem, podávání nástrojů, pohyby sestřiček. Bylo 12:45hod a na svět přišlo naše dítě. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji poprvé spatřila. Přišla mi neuvěřitelně krásná. Byla celá pokrytá mázkem, jen obrovské růžové rty ji svítili z obličeje. Vypadala, jako bychom ji probudili ze spánku, vůbec nebrečela. Když mi ji položili do náručí, zdále se mi strašně drobounká, přitom měla 3,48 kg a 52 cm. Krásně voněla. A já jsem se do ní hned zamilovala. Oči se mi zalily slzama absolutního štěstí. Pohled na mého muže mi také utkvěl v paměti navždy. Bylo v něm všechno, od je krásná, přes děkuji až po miluji tě. Naše Helenka z nás udělala rodinu.

Obrazek


♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Smar a Kryštůfek 11.11.2006

Termín porodu byl stanoven na 12.11.2006, ale protože Filip (můj přítel) byl téměř celý říjen i listopad v práci mimo Prahu – už měsíc předem jsem Kryštůfka přemlouvala, aby se narodil 11.11.2006, až bude tatínek doma a oba nás odveze do nemocnice. Jak se termín blížil moje nervozita stoupala, každý večer, který jsem strávila sama doma, jsem trnula, aby se Kryštůfek ještě nenarodil. Hlavou mi vířily myšlenky na překotný porod a sanitku, která nedorazí včas.
Přišlo 10.11.2006 a já jsem svého drobečka v bříšku hladila a prosila jsem ho, aby zítra přišel na svět, protože tatínek bude doma a postará se o nás. Zkoušela jsem všechny zaručené rady, tedy jsem douklízela již dávno uklizený byt, napustila jsem si horkou vanu se spoustou pěny a přemýšlela jsem, jestli se našemu chlapečkovi budu líbit a jaké to bude, až budeme spolu. Ve 23,00 hodin jsem poctivě, tak jako každý den, vypila čaj z maliníku a šlo se spát.
Probudil mě Filip, který mě hladil po rameni a ptal se, jestli je vše v pořádku – sténala jsem ze spaní. Zdálo se mi, že mám porodní bolesti. Jenomže ta bolest nepřestávala. Uklidňovala jsem se, že jde určitě o nafouknuté břicho a že to za chviličku přejde. Bylo 00.05, když jsem si na papír začala psát tvrdnutí břicha. Spolu s Filipem jsme se dívali na Terminátora, který běžel na Nově a povídali jsme si. Po hodině byly kontrakce naprosto pravidelné po 6 minutách a trochu bolely. Po dalších 30 minutách, kdy byly kontrakce už po 5 minutách jsme rozhodli, že zajedeme do Podolí pro jistotu. Dobalila jsem si tašku, teď už jsem musela některé stahy prodýchávat, ale jinak mi bylo skvěle – cítila jsem se opravdu moc dobře.
Do Podolí jsme přijeli ve 2,00 hodiny. Nikde nebylo ani živáčka, chladný vzduch a lampy, které krásně svítily – tak takové to je! Na parkovišti v Podolí se nám zaseklo okénko u auta a Filip ho začal opravovat, po 5 minutách jsem ho upozornila, že asi rodím, Filip se úplně lekl a oba jsme dostali záchvat smíchu. Tašku s věcmi jsme nechali raději v autě, co když jde jen o planý poplach. V porodnici mě napojili na monitor a já jsem 40 minut studovala vyšetřovnu a jinou maminku, které praskla plodová voda a to příliš předčasně, když mě kontrolovala sestřička najednou rychle odběhla za doktorkou a se slovy: „Vy rodíte máte už 100 kontrakce a po 3 minutách!“ mě mladá paní doktorka okamžitě zkontrolovala. Jsem otevřená na 4 prsty, všechno jde výborně, dají mě na porodní místnost. Tak já tedy opravdu rodím? Doktorka se usmála.
Na porodním pokoji se mě ujala porodní asistentka. Než mi Filip donese věci, tak mě překontroluje. PA vypadala dost zděšeně po 15 minutách jsem otevřená na 6 prstů. PA mě honí, ať si lehnu, dává mi monitor a první dávku antibiotik, proti streptokokovi, ale už teď mě upozorňuje, že druhou dávku už asi nestihneme, to už bude nejspíš odrozeno. Na klystýr ani na případný epidurál není čas. Bezmezně důvěřuji PA a dělám vše co mi řekne. Na puštění CD není čas. Místo CD řešíme baterky do foťáku, které Filip zapomněl. PA je skvělá a sežene je. Poradí mi, ať si kleknu na čtyři a teď už vím, že jistě rodím, bojím se, že Kryštůfek vypadne ven – je to strašná rychlost. Filip zvoní na PA a najednou je v našem pokojíku spousta lidí. Lehátko se kosmicky upravilo na rodící křeslo, pár zatlačení – ptám se, jestli neudělám bobek. PA se směje, že si nemám dělat starosti. Snažím se tlačit a myslím při tom na ty lidi v pokoji, kteří na mě čekají – snažím se!!! Teď už držím za ruku Filipa, který mě spolu s PA chválí za to, jak jsem statečná a to mi dělá moc dobře. Ujišťuji se, že mě nastříhnou. Nechci se natrhnout, jak jsem to viděla v televizi. Poslední zatlačení a je tu...maličké, pomačkané, omazané miminko, které mi leží na břiše a já mu šeptám: „Ahoj Kryštůfku já jsem tvoje maminka!“ Filip stříhá pupeční šňůru, miminko odnesli zvážit, rodím placentu a je tu obrovská úleva, dojetí, štěstí,láska.
Hlavou mi výří milión věcí a já jsem šťastná. Za ruku mě drží Filip a brečí štěstím, dává mi milión pusinek.Vedle nás leží v postýlce náš uzlíček, náš chlapeček, naše štěstí, naše všechno! Jsme tak moc šťastní!
Dodnes jsem přesvědčená, že Kryštůfek se narodil pod šťastnou hvězdou a že někdo tam nahoře na něj bude dohlížet, aby byl ve svém životě šťastný a my s ním.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jitka a Davídek 12.11.2006

Je neděle 12.11.2006 a já se probouzím opět kolem 4 ráno škytkou mého miminka v bříšku. Automaticky bříško hladím a říkam Davídku co kdyby jsi už dneska ….. Je tři dny po prvním termínu a ja se tak na našeho drobečka těším. Vstanu a udělám si kávu a přemýšlím co budeme dneska dělat. Je potřeba dodělat ten botník asi pojedeme do OBI. V 8 hodin se probouzí Pavel udělám mu také snídani a ještě se natáhnu. Najednou si uvědomím, že mi tvrdne bříško a to docela v pravidelných intervalech. Říkám to Pavlovi a tak měříme a opravdu každých 5 minut….
Kolem 12 jedeme do nemocnice at se na mě kouknou a plánujeme, že pak pojedeme do OBI. Na příjmu je pan doktor Tůma a jen co mě vidí říká aaaa paní Přibylová naše známa (přece jenom po měsící hospitalizase si mě už pamatoval) tak pojdtě sice nemám službu ale ja vás vyšetřím. Tak paní Přibylová jelikož máte brát antibiotika tak si vas tady necháme. S tímto nálezem tu jedna paní porodila za dva dny. Jdu to říct Pavlovi a říkám si, že jsem přece jenom mohla ještě s tím příchodem počkat.
Na oddělení mě přijímá hodná sestřička posílá Pavla domů s tím, že až se bude něco dít tak se ozvu. Oblékám si pyžamo a sestřička jde pro první dávku antibiotik. Jen co mi je píchla chce se mi na záchod. Na záchodě odchází zbytek hlenové zátky a cítím že se něco děje. Jdu za sestřičkou a ona, že mě teda vyšetří. Najednou říká vy nám ale chvátáte za půl hodky jste se otevřela na 3 cm. Vemte si věci ja volám na porodní sál. Jsem z toho paf a volám Kacul a pak Ivett a říkám ,,Já už asi rodíííííííííííím“. Ivett mi popřeje štěstíčko a já odcházím. Po cestě volám Pavla ať honem přijde, že už je to tady. Zrovna si vařil oběd. Sundavá brambory ze sporáku a běží.
Mezi tím projdu přípravnou. Oholená už jsem tak jenom klistýr. Jak jsem se ho strašně bála tak najednou zjišťuji, že je to super věc a mě se po něm ulevuje. Během chvilky je u mě Pavel. Jdu si lehnout na monitor je cca 14:30 sestřička mi pichá injekci na zmírnění bolestí. Kontrakce začínají být intenzivnější ale pořád se to dá vydržet. Poprosím jestli můžu chodit. Je mi to dovoleno je to úleva. Pavel se se mnou baví a ja si říkám, že je to docela pohoda. V 16:00 přichází sestřička, že propíchneme plodovou vodu. Souhlasím a čekám co bude. Najednou žbluňk voda venku a už to jede. V tom okamžiku jako když někdo zapne vypínač a kontrakce se rozjely. Drtím Pavlovi ruku a sapu se mu po tričku. Pořád opakuji, že musím jít na velkou. Porodní asistentka mi stále opakuje Maminko to je miminko. V 17:00 přichází dokor Menšík a prohlíží mě. Tak ještě jeden centimetr a půjdeme na to. V tu chvíli říkám, že chci Epidurál. Porodní asistentka říká, že není třeba už to brzo bude. V 17:15 přichází opět doktor Menšík. Ja si lehám na záda a on na mě mluví. Je to tak uklidňující hlas, že poslouchám co říká a ani nedutám. Až přijde další kontrakce zatlačte. A tak tlačím. Moc mi to nejde ale sestřička mi pomáha tlačením na bříško. Při další kontrakci mě nastřihávají a další kontrakce šup a Davídek je na světě. Je 17:22 a já jsem ten nejšťastnější člověk. Davídka odnášejí ja se dívám na Pavla a vidím ten nejrozzářenější úsměv. Odchází společně s Davídkem a ja rodím placentu. Potom už jenom chvilka šití a přinášeji mi Davídka zpátky. Davídek je krásný a já jsem neskonale šťastná, že mám teď doma chlapy dva.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Flower a Lukášek 13.11.2006

Byl nadcházející víkend, sobota 10.11.2006. Tomáš opět nemocný, ale vzal si dovolenou, kdyby se Lukášek usmyslel přijít na svět trošku dříve, aby mohl být s námi u porodu. Byla jsem už celá nervózní z toho, že se nic neděje, termín porodu se blížil a já do té doby zažila jen slabé tvrdnutí bříška a vůbec žádné poslíčky. „Ach jo, budu přenášet,“ pomyslela jsem si. V duchu si přála, aby miminko vyklouzlo ven o chlup dříve. Celkově stav těhotenství mě už nudil.
Neděle, 12.11.06, rozhodla jsem se, že na svět miminku trošku pomůžeme. Od půl třetí odpoledne jsem začala mít slabé bolesti do kříže spojené s tvrdnutím bříška, no bolesti, spíše něco jako přicházející MS. Nepřikládala jsem tomu důležitost a říkala si, že to jsou určitě ty poslíčky, které jsem ještě do té doby nepoznala. Bylo kolem šesté večer, bolest do kříže neustupovala. Začala jsem mít hroznou chuť na sladké, Tomáš přinesl čerstvě upečený štrúdl od babičky, který jsem ihned zdlábla. Také se na nás přijel podívat můj taťka, který přivezl 2 obří věnečky, které jsem taky ihned snědla. Jakoby moje tělo dopředu vědělo, že energii bude potřebovat?!
Bolesti zesílily, ale daly se v pohodě vydržet, začala jsem být mírně nervózní a počítat po kolika chodí. Taťkovi jsem vůbec nic neřekla, jelikož by z toho nespal celou noc. Tatínek v poklidu odjel. Já naznačila Tomášovi, že už se něco děje. Přinesl od rodičů hřející dečku, kterou jsem si dala na záda do kříže, kam mi neustále chodily bolesti. Počítali jsme kontrakce. Byly značně nepravidelné. 3, 2, 7, 6 minut a takhle to bylo pořád. Zalezla jsem si proto do vany, kde se kontrakce zklidnily, jakmile jsem vylezla, opět ze sílily. Tomáš už byl natěšený, že konečně vyrazíme do porodnice. Já jsem nechtěla, kontrakce se daly ustát, byly nepravidelné, říkala jsem mu tak za hodinu a takhle to bylo každou hodinu. Bylo kolem 8 večer, došla jsem si na záchod a viděla dost světlé krve na kalhotkách. Hrozně mě to vylekalo, vyletěla jsem a mazala k Tomášovi, že raději do té porodnice pojedeme, aby mě zkontrolovali.
Do porodnice jsme dorazili, natočili monitor, vyšetřili mě. Krev byla odcházející zátka, otevřená na 2 prsty, kontrakce nepravidelné a malé. Píchli mi nějakou injekci, po které se prý kontrakce zastaví nebo se rozjede porod. Odjeli jsme zpět domů. Tomáš mi řekl: „Potřebuju alespoň 4 hodiny spánku“. Já se tedy odstěhovala do obýváku, jelikož kontrakce byly nepříjemné a nenechaly mě usnout. Kolem půlnoci jsem už začala nadávat, protože kontrakce byly pořád nepravidelné, bolesti stejné a já chtěla už spát, ale nedaly mi usnout.
Byla půlnoc, řekla bych přesně, ucítila jsem, jak mě Lukášek hodně kopl a najednou se ozvalo takové tupé „lup“. Plodovka odtekla. Vyskočila jsem, zařvala na Tomáše. Tomáš vylezl celý rozespalý co se děje. Pode mnou byla loužička, říkám mu, že mi odtekla voda a on na mě jestli je to nějak vidět, ukázala jsem mu na loužičku a ihned se začala svíjet v šílených bolestech. Kontrakce od té doby byly nesnesitelné. Odjeli jsme do porodnice, kde mě opět natočili monitor, na kterém mě trápili přes hodinu, protože Lukášek se nechtěl pohnout, spinkal si. Já se svíjela v šílených bolestech na lehátku, vyšetření ukázalo, že jsem otevřená na 4 prsty. Následovala příprava, po přípravě mě PA řekla, ať zkusím být ve sprše. Nešlo to, musela jsem chodit. Kontrakce byly po minutě a šíleně silné. Na porodním sále jsme byli sami. Pořád jsem chodila sem a tam, když přišla kontrakce, zastavila jsem o něco se opřela, pérovala v kolenou a prodýchávala. Tomáš pořád chodil se mnou a hladil mě. Kolem čtvrté ráno, jsem měla šílené nutkání na tlačení, PA řekla, že ještě nemůžu, nejsem zcela otevřená, ale tělo si dělalo něco jiného, samo, bez mé vůle prostě tlačilo. PA mi řekla, že mi trošku pomůže mě v kontrakci otevřít, bolelo to jako čert, ale pomohlo to. Konečně jsem mohla i já začít tlačit, ne jenom mé tělo. Všude jsem četla, že maminky miminko porodily na 2-3 zatlačení, myslela jsem, že taky párkrát zatlačím a Lukášek bude na světě. Jak jsem se mýlila, Lukáše jsem na svět tlačila 20 minut, byla to fuška a najednou jsem slyšela od Tomáše: „Už je venku“ a vlepil mi pusu. Nějak extra žádnou úlevu jsem necítila, bolelo to pořád hodně. Lukáška mi položili na prsa. Byl to ten nejkrásnější zážitek, trošku pobrekával, hladila jsem ho, pak si ho odnesli a Tomáš šel s ním. Doktor mě sešíval. Tomáš za námi přijel i s výhřevnou postýlkou, kde měl Lukáška. Vážil 4000g a měřil 51 cm. Doktor byl mírně vyděšený, že jsem vlastně za 4,5h porodila 4kg dítě a ještě jako prvorodička. Lukášek byl celý zabalený, jen na mě koukaly ty jeho veliké kukadla. Hlavičku měl celou modrou – jednu velkou modřinu. Ještě na porodní sále jsem se ptala proč je tak modrý. Tenkrát mi doktor odpověděl: „Však než půjdete domů, tak vám zrůžoví.“ Lukášek nebrečel, jen koukal. Byl nádherný a úžasný. Porodila jsem placentu, jakmile vyšla, strašně se mi ulevilo, v břichu už mě nic netlačilo. Lukáška nám pomohla sestřička přisát k prsu, hned se přisál a od té doby už se nepustil a platí to dodnes. Od první chvilky jsem Lukáška milovala a nechtěla jsem být bez něj. Zavalilo mě šílený pocit štěstí, který se ani nedá popsat.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Kačka a Kubíček 16.11.2006

Otěhotněla jsem hned na 2. pokus s čím jsem ani nepočítali…Byl jsi překvapení, ale tajně jsme si přáli chlapečka. Asi ve 4 měs. Jsem zůstala doma, ve 20 tt jsem byla poprvé v nemocnici, na banální operaci. Ve 27tt jsem tam byla znovu (pro tvrdnutí břicha) a hrozně se bála, že tam budu až do konce, jak mě tam sestřičky strašily. Naštěstí jsem se po 14 dnech dostala domů a poctivě ležela – teda jak to jen šlo. Zjistili mi i cukrovku a já zrovna měla takovou strašnou chuť na sladké… Když se blížil 36 tt, tak jsem si už povolovala delší a delší procházky s naší Peg. Břicho jsem měla neustále jak kámen, ale protože jsem měla břicho jak medicimbál, tak jsem si říkala, že porodit o pár týdnu dřív by neškodilo…no utekl 38,40 týden a nic… tak a máme tu poslední monitor a paní doktorka mi vypisuje papíry do nemocnice… ještě celé úterý jsem se modlila abych začala rodit (zátka mi už odešla o víkendu), bohužel se tak nestalo… je ráno 15. 11. nemůžu dospat, tak jdu na záchod, a samozřejmě už neusnu, hlavou se mi honí, jak nastoupím do nemocnice a budu čekat několik hodin než se rozjede porod a myslím na to, jak dlouho tam asi budu trčet. Vlezu si zpátky do pelíšku, říkám si ještě tak na hodinku a pak vylezu. Najednou lup, takový zvláštní lupnutí… tak si říkám, co to bylo – hned šáhnu na Honzu a říkám mu, že mi asi praskla voda, ať mi podá ručník a pomůže mi vstát… chvíli lítal po ložnici a nevěděl která bije… no jo voda, stojím ve sprchovém koutě a tečou ze mě „litry“ vody… poučená z časopisů (které jsem ke konci těhotenství hltala, abych aspoň teoreticky byla připravená na porod) – voda je čistá, vše je OK. Honza už plaší, že jedeme, tak ho pošlu ještě do postele, že je čas. Že jdu v klidu udělat snídani, dobalit tašku a že ho včas zbudím. Kontrakce jsou po 8 min. takže pohodička, ani nijak bolestivé, tak jako bolesti při MS. Po dlouhé době si udělám sladký černý čaj, namažu 2 rohlíky máslem a medem, abych ten porod dobře zvládla… a jsem šťastná, že „už“ rodím, že tam nebudu čekat než mi porod vyvolají…
Do porodnice (vzdálená asi 30 km) jsme dorazili kolem 9, kontrakce už byly po 5 min. a v autě už jsem trošku drtila dveře, ale ještě to šlo. Na příjmu se mnou vyplňují všelijaké možné papíry, vyšetřují mě a hrozně mě mrzí, že Honza musí čekat venku – někdy bych potřebovala, aby odpovídal za mě, protože na některé otázky jsem fakt neměla ani sílu odpovídat… bože co je to všechno zajímá??? Stěží si vzpomínám na datum naší svatby… 
Konečně je všechno sepsané, ultrazvuk ukazuje že miláček bude mít asi 3,5kg…že mám málo vody (no nebylo divu, když jsem měla najednou o polovinu menší břicho..) nález, neotevřená!? Cože, já si bláhově myslela, že už budu tak na 3 cm… no nic, dostanu kapačku a Honzu pošlou domů… tak si na „hekárně“ čtu… kontrakce po 3min., drtím židli, ale ještě se to dá zvládnout… další nález 0. Dostávám další kapačku a můžu konečně zavolat Honzu. Od 13 hod je semnou a všechno je hned lepší, mám si s kým povídat a čas letí… kontrakce jsou po 2 min. a čím dál tím hůř rozdýchaletné, drtím co se dá… nález v 15 hod. 1 cm… no úspěch… chodím do sprchy s nadějí, že každá kontrakce, která přijde mě dostane dál… pomalu přestávám sledovat čas, kontrakce se mi zdají nekonečné, nález se nelepší a já už začínám být zoufalá… a nepříčetná jen se otevřou dveře a v ní doktor a medička… oba mě vyšetřují a já bych nejraději vyskočila z okna.. v 18.00 se mění směna, a naštěstí přichází skvělá PA.. okamžitě mi poradí několik poloh, vidí, že mám křížové bolesti a okamžitě přinese masážní strojek… radí hodně sprchovat, ale já zachvíli už ani tu sprchu nemůžu, kontrakce v ní bolí jak čert a k ničemu to nevede… před půlnocí jsem otevřená na 2 cm a voda je už zkažená… upozorňuji na to jak Dr. tak PA… no asi je to normální… :-/ jenže já už nemůžu… závidím, 3 maminkám, které už mezitím porodily a jak je slyším sténat, pochybuji sama o sobě, že tohle ještě zvládnu… po 1 hod. mi PA píchne něco na zklidnění kontrakcí, abych si prý odpočinula, ale křížové bolesti jsou nepřetržité a nesnesitelné. Kontrakce po 4 min, se dají zase rozdýchat, ale ta záda.
A já už to pomalu vzdávám, pokaždé když přijde PA, tak jí vysvětluju, že už nemůžu, že už neporodím, že nemám sílu ani abych pak tlačila… PA mě ujišťuje, že to zvládnem. Prosím jí jestli by nemohl přijít Dr. Prý přijde v půl 3… ta doba se mi zdá nejdelší z celého porodu, je půl 3 a přichází jen PA, vyšetřuje mě.. jsem na 3 cm, vyšetřuje mě během 2 kontrakcí, bolest je šílená a jí se něco nelíbí… zachvíli přijde Dr. udělá to samé a já už mám dost… prý hlavička špatně naléhá a neotvírám se Dr. konečně vysloví to slovo, které v tu chvíli chci slyšet: SEKCE… najednou jsem nejšťastnější člověk na světě, vzdávám to, už na to prostě nemám… ještě hodinu trvá, než se dostanu na sál…
Je 16.11.2006 4.30 min… a ty jsi Kubíčku na světě… já Tě bohužel neviděla, nemohla jsem si tě pohladit, neslyšela jsem tu krásnou větu: Maminko, máte chlapečka… Ani tatínek Tě hned neviděl, ale jak to jen bylo možný… tak se o Tebe postaral, zvážil Tě, podepsal si Tě a všechno fotil, abych i já viděla, jak jsi vypadal v prvních minutách Tvého života…
Matně si vybavuji, že mě odváží z porodního sálu, ani otevřít oči se mi nechce… a jen slyším, „Káťo je to kluk…“ no tak aspoň, že tak. A už zase spím…
Jen se vzbudím, jsem hrozně šťastná… jen Tebe jsem pořád ještě neviděla, otravuji každou sestru, která se objeví v pokoji… ať je to ženská, porodní a nebo dětská… no konečně mi Tě nesou a můžeme zkusit kojení – nikdo mi neřekne jak to mám dělat, no co – zase zapátrám v paměti, jak že to v tom časopise bylo… ale ty ještě hlad nemáš, párkrát si cucneš a spinkáš a já tě celičkou tu dobu, než mi Tě zase vezmou, pozoruju. Podobný jsi mému bráchovi Tomášovi – tvému strýci… hned mu to píšu a jsem pyšná. Na druhé kojení už je u nás i tatínek a jsme ta nejšťastnější rodinka na světě . Rána na břiše bolí, ale po té bolesti kterou jsem prožila, je to procházka růžovým sadem… Endorfiny udělaly své, a já jsem opravdu nejšťastnější a dokážu i přemýšlet o tom, kdy Ti pořídíme sestřičku 
Milý Jakoubku, přejeme Ti v životě hodně zdravíčka, štěstíčka a lásky… moc Tě s tatínkem milujeme a dneska už vím, že bych za Tebe položila i život!

Obrazek


♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Krtonožka a Ondrášek 16.11.2006

Je 15.listopadu 2006, jsem 41+1 tt. Vstávám celá rozechvělá, protože DNES se nám narodí miminko. Sbalíme věci a jedeme do porodnice, kam nastupuju na vyvolání porodu.
Po prvním vyšetření (nález prakticky žádný) dostanu v 7 h první tabletku. Další vyšetření následuje v 9 h (nález stále stejný = žádný), dostanu druhou tabletku. Hurá, cítím slabé menstruační bolesti, něco se bude dít. Zchladí mě vrchní sestra, která posílá Paju do práce s tím, že do odpoledne se určitě nic nestane. Jak to může vědět ??? V 11 h nabírají kontrakce na síle, bolí to, ale vždyť nikdo neříkal, že porod je bezbolestný. Je 14:30 h a přijíždí Paja, pro dnešek má odučeno, můžeme rodit. Kontrakce bolí stále víc, prodýchávám, mezitím si ale na pokoji povídáme, plánujeme, těšíme se, bojíme se… A ten proklatý nález je stále stejný, prostě NIC !
Vrchní sestra doporučuje Pajovi, ať jede klidně domů spát, že tady už se nic dít nebude. Zabila bych ji, ale je moc příjemná a milá, nechám ji tedy žít.
Ve 22:30 h mi po vyšetření (nález – hádejte… ano, NIC) odteče trošku plodové vody. Kontrakce se zesílí, jsou po 3 minutách a bolí to jako čert. Hurá, snad se brzy dočkám.
Dostávám prášek na spaní. Noc je nekonečná, kontrakce stále po 3 minutách, já usínám vždy na 1,5 minuty, pak mě probudí kontrakce, 1,5 minuty kňučím na posteli, vzápětí na 1,5 minuty opět usínám. Každou hodinu přitáhne sestřička monitor a já se jí neustále celou noc omlouvám, že skučím. Ona se vždycky jen usměje.
Ve 2.30 h (16.listopadu 2006) sestra pronese tu magickou formuli : „Dobré ráno, maminko, gratuluju Vám, rodíme“. Nojo, rodíme, jenže ani nemám volat Pajovi, tak co je to za porod ? Pan doktor, můj velký oblíbenec a současný primář, mě vyšetří a dohadují se s druhou paní doktorkou, kdo má větší prsty, jestli jsem otevřená na 1 cm volně nebo jen na špičku prstu. No hurá, po 21 hodinách jsme postoupili skoro o 1 cm !
Ani nevím, co se pak děje, jen smím konečně v 5:30 h zavolat Paju, ať přijede. Dorazí v 6:30 h, to brečím ve sprše a zakazuju mu, aby na mě při kontrakcích sahal. Byla jsem přeřazena z obyčejného pokoje na nadstandardní pokoj pro 1.dobu porodní. Mám svojí sprchu, svoje kožené letiště, míč a… BOLESTI po 1 minutě. Ptám se na epidurál – ano, klidně, ale lékař, který ho aplikuje, má službu až od 7 h a hned v 7:30 h má naplánovaný SC, takže to asi nestihne a musím se obejít bez něj. Znovu bych vraždila.
V 7:30 h přijde moc sympatický pan doktor s paní doktorkou a hurá, epidurál bude ! Bojím se aplikace, ale je to pohoda, nic necítím a paní doktorka z ARO mi radí, jak nejefektivněji prodýchat kontrakce. Je zlatíčko, s jejími radami jsem vydržela až do konce porodu. Na 30 minut jsem jako v ráji, nic necítím, volám mamce, směju se, porod je vlastně brnkačka. Po půlhodince mě smích přejde, kontrakce jedou jedna za druhou. Při vyšetření v 9 h cítím nutkání tlačit. Okamžitě valíme na sál, tam chvíli tlačím jak o život a… moje oblíbené NIC ! Prý se mám jít vyčůrat – no oni se snad zbláznili ! Vleču se s Pajou, se sestrou a se stojanem s kapačkou na WC. Prý až povolí kontrakce, půjdeme zase zpátky. Nikam nejdu, chci rodit na WC ! No nakonec mě ukecali, dovleču se zpátky na křeslo, tlačím a… NIC (už je to trapné, že, mně to tak taky připadalo). Paja tam někde je, aspoň mi to slíbil, vůbec ho nevnímám. Donesou mi kyslík, dají mi ho do nosu. Vzápětí mi ho sestra, která mi leží na břiše, vytrhne a začne mě dusit rukávem. Že by to mělo skončit takhle ??? Ne, občas lapnu molekulu vzduchu, do toho tlačím, slyším něco o vakuové pumpě na plný výkon a… „MÁTE KLUKA S PYTLÍKEM !“. Vím, ne ? Ale co s ním budu dělat, to teda nevím a neví to prý ani pan doktor. Odnesli ho zvážit a změřit, míry jsem uchem zachytila z vedlejší místnosti. Paja ho přináší, přiložíme ho, miminko saje jako by 9 měsíců nejedlo. Pak mi ho položí na prsa a… Je konec. Devět měsíců těhotenství, dlouhý porod… a tohle všechno kvůli tomuhle ošklivému dítěti ? Hlavička je pumpou celá zdeformovaná, navrchu si hoví krvavý šrám… Chtělo se mi brečet, ale asi se to nesluší, tak jsem se tedy usmála a byla jsem ráda, když si TO zase odnesli pryč. Na šití mi byla nabídnuta narkóza, kterou jsem po prvním stehu přijala. Hodinku a půl jsem se vyspala, než mě sešili a vzbudila jsem se až cestou na pokoj.
Nebudu psát dopodrobna, jak to bylo dál. Jedno vím jistě – dneska už bych nedopustila, aby TO někdo někam odnesl. Miluju TO nade všechno na světě. TO je můj syn.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jejek a Terezka 16.11.2006

Dnes je to právě rok, co přišla Terezka na svět. Když se tak na ní koukám, pochopila jsem, že se děti už se základem svého charakteru rodí. Terezka je prostě lenoch od přírody….
Na miminko jsme se hrozně těšili a naštěstí jsme na něj nemuseli dlouho čekat. Dvě čárky se ukázaly v únoru a my jsme začali odpočítávat dny do 29. října 2006. To jsme ještě nevěděli, že dítě bude lenoch po mamince a na svět se mu nebude chtít. Přece jenom – u mámy je tak krásně 
Dny utíkaly hrozně rychle a 29. října bylo tady. Ale miminko nic – klídek a pohoda. Začala jsem přenášet. Den za dnem jsem byla čím dál tím víc netrpělivá. Přemýšlela jsem o tom, jestli až to přijde, mám volat sanitku nebo taxíka, co budu dělat, když mi plodová voda odteče v obchodě nebo v tramvaji atd. A miminko si pořád dávalo na čas.
14. listopadu jsem nastoupila na vyvolávání do porodnice v Krči. Všichni jsme si mysleli, že večer budeme miminko obdivovat a oslavovat. Ale ono pořád nic. Ulehla jsem na pokoj a večer mě paní doktorka zkontrolovala. K mému zklamání mi nic na vyvolávání nedala. Musela jsem si počkat do rána. 15. listopadu jsem ráno dostala čípek a čekala jsem, co se bude dít. V 15 hod. přijel na návštěvu manžel a vyšli jsme si spolu na procházku do parku, konečně jsem začala cítit mírné brnění v podbříšku. Občas jsme dokonce museli zastavit. Měla jsem hrozný strach, že mě to přejde, tak jsem až do večera pořád chodila po pokoji, aby se ve mně krev rozproudila a kontrakce nezanikly. Ve 22 hod. přišla na pokoj doktorka, řekla, že se neotvírám a dala mi injekci na uklidnění kontrakcí, abych se mohla vyspat. Teda, byla jsem fakt nešťastná – já už tak moc chtěla porodit. Ve 22.05 mi praskla plodová voda – hurá. Konečně se něco dělo! Kontrakce začaly sílit. K ránu už jsem lezla po pokoji po čtyřech, jen abych našla nějakou polohu, jak kontrakce přežít. Jak já se těšila na Epidurál! V 7 hod. přišla na pokoj doktorka, prohlídla mě a řekla, že mě teda odvezou na sál a dají mi Epidurál. Já byla šťastná jako blecha. V tom momentě hlavně z toho, že mi něco tu bolest utiší. V 9 hod. mě začali připravovat na porod. Honza mezitím vyjel do porodnice, aby stihl porod. V 10 hod. mě znova prohlédl doktor a řekl mi, že na Epidurál je už pozdě, že by nezačal účinkovat v čas, že do hodiny budu mít miminko v náručí. Prý aspoň ušetřím peníze a stejně krásně dýchám, takže to zvládnu i bez něj. Přijel Honza. Lehla jsem si na porodní sál. Byla jsem moc ráda, že v Krči jsou porodní sály oddělené a že jsem tedy na pokoji sama s manželem. Navíc k porodu přišel mladý pan doktor, kterého jsem znala a který mi byl sympatický. Stahy už byly nesnesitelné. Mezi stahy jsem unavená skoro usínala. Prý nesmím tlačit – ale ono to prostě nešlo! Takže se jde na to. Přišla vrchní sestra a já mohla začít tlačit. Při tom mi stlačovala břicho a tím mi a miminku pomáhala. Ani jsem necítila nástřih. Na jednou byla Terezka na světě. Bylo přesně 11 hodin, 16. listopadu 2006.
Honza odešel s dětskou sestrou, která nesla Terezku na vyšetření. Já zůstala na sále a přežívala jsem šití. Stehů bylo hodně, ale já byla tak unavená, že mi to ani nepřišlo hrozné. Pak přišel Honza s Terezkou. Terezku ke mně položili a malá se hned přisála. Byl to takový uzlíček. Jen velké temné oči na mě koukaly. Byla jsem hrozně šťastná… Pak mi jí odnesli a já dostala oběd. Asi ve 14 hod. mě dovezli na pokoj a za hodinku jsem dostala Terezku k sobě. Už NAPOŘÁD. Začala jsem přemýšlet, jak se asi o takový uzlíček stará, jak ho chytit, aby se nerozpadl. A ONA vůbec nebrečela, důvěřivě na mě koukala a věřila mi, že to zvládnu.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Mišička a Jára 17.11.2006

Termín jsem měla 12.11.2006. Přesto, že jsem byla podle dr. otevřená asi na 2 prsty se nic nedělo. Každý den jsem chodila na monitor, nakonec rozhodli, že když neporodím, 20.11. nastoupím na vyvolání. Do toho se mi pravda moc nechtělo, už jsem se nijak moc nešetřila, umyla jsem okna apod., známe to  . 16.11. jsme jeli na nákup do Kauflandu, byl to čtvrtek a pořád se nic nedělo. Večer jsme koukali na Ordinaci a před devátou jsme si večer otevřeli vínko, já si srkla z přidělené asi 1,5 deci  a najednou jsem cítila v břiše jakoby prasknutí a divný pocit. Šla jsem na záchod a zjistila, že něco málo vytéká. Seriál jsem musela dokoukat v klidu, tak jsem dělala, jakože nic. Pak jsem pomalu oznámila, že to víno už dneska nedopiju a že asi pojedeme. Manžel se začal hned oblékat, tak jsem ho uklidnila, že se jdu ještě vysprchovat, umýt hlavu a tak, že může zatím dojít se psem. Bolesti jsem měla spíš nepravidelné a slaboučké, ale jistota je jistota. Asi ve 23:30 jsem zavelela k odjezdu. Tašku jsem měla sbalenou od srpna, takže jsem byla připravena. V porodnici mě vzali na monitor - nic moc se neukázalo, test na plodovou vodu byl negativní, otevřená na dva prsty (to je novinka - už dlouho  ), takže se v podstatě nic neděje, do rána to určitě nebude. Doktor se zeptal kdy jsem rodila naposledy, po odpovědi, že před dvaceti lety se zarazil a pak konstatoval, že jsem jako prvorodička. Zkouším tedy, jestli můžu ještě domů. Chvíli o tom zauvažuje, pak prohlásí, že jsem stejně v pondělí měla nastoupit, tak když už jsem tady…
Jdu na chodbu říct manželovi, jak se situace má, toho vyděsí sestřička, když se zeptá, jestli bude u porodu, No tak pusu a jdu zpátky, trochu naštvaná na sebe, že jsem plašila. Ne že bych žádné kontrakce neměla, ale silné asi jako u MS. No, dostanu postel, klystýr a injekci, po které se to prý buď rozjede, nebo usnu. Ještě jsem vyfasovala stahovací punčochy, jednak mám bohužel křečové žíly a co bylo horší, 2.11. jsem si udělala silný výron v kotníku a prý hrozilo, že můžu dostat embolii. Pravda, o nohu se mi starali skoro víc, než o břicho  Třikrát jsem absolvovala cestu - záchod, sprcha, postel, když jsem pak ulehla dostala jsem doporučení, abych zkusila spát, abych byla odpočinutá. Pchá, copak se to dá? To už začínají sílit i kontrakce, sestřička přichází, povídá, já vás slyším funět (jsem si myslela, že prodýchávám  ) a nabídla mi balon a sprchu. Bezva doporučení, to před dvaceti (a více) lety nebylo, trávím nějaký čas ve sprše. To už to nebylo nic moc a vědoma si slov dr., že do rána to nebude se hrozím, jestli se to bude ještě zhoršovat a trvat dlouho. Najednou zjišťuji, že začínám usínat a mám strach, že spadnu, takže utřít a hajat. Po dolehnutí jsem zacítila nutkání na tlačení, volám na sestru, vyšetří mě a povídá, tak jdeme na to. Hurááá. Přejdu vedle na sál, vylezu na porodní lůžko a ejhle, nemám punčochy. S embolií mě vystrašili, píchli mi i injekci na ředění krve, tak raději bez nich nee. Sestřička povídá, že když to stihneme, tak mi je natáhne. Šlo to špatně, protože jsem před chvilkou vylezla ze sprchy, ale povedlo se. Čekala jsem nějaké instrukce, jako u předchozích porodů, byly tam se mnou dvě PA, ale nechaly všechno na mě, až budete chtít, tak tlačte. No, samozřejmě první pokus nic moc, teorie je jedna věc, ale do obličeje se tlačí líp  . Asi pět zatlačení a slyším PA, jak říká: "no, moc vlasů teda nemáš" a jupííí, miminko je venku. Je 17.11.2006, 2:50 hod. a Jára je na světě. Nejdřív ani neplakal, což mě zneklidnilo, protože Lucka byla přidušená a taky byla ticho. Ale už je to tady, teda žádný řev, spíš takové kníkání. Járu mi odnesou kousíček dál zkontrolovat, apgar 9-10-10, já porodím placentu, to už je brnkačka, dozvím se, že vše proběhlo bez nástřihu, přinesou mi ukázat miminko, dám mu pusu a zase ho odnesou. U nás to tak funguje. Mě nechají "na hekárně" na posteli, PA mi podá telefon, i když je to tu zakázané. Je pravda, že ani potřetí se mě hned nezmocnila nějaká šííílená mateřská láska. Po dvou hodinách mě převezou na pokoj a ještě mi pomůžou do sprchy, protože sestřička na oddělení zrovna nemá čas, rozloučí se se mnou podáním ruky a já jim v euforii oznamuji, že za rok si přijdu pro sestřičku. Za chvíli mi přinesou ten malý uzlíček a začínáme se seznamovat. Chudáček, byl celý otlačený, popraskané žilky v očích, hlavu jak lebkoun, podle rozměrů pánve jsem měla porodit nanejvýš tříkilové dítě a povedlo se i 3 520g. Netušila jsem, co si počnu s klukem, ale ten rok byl skvělý, musím si Járu pochválit, že je fakt hodný, dokonce tak, že za odměnu dostane v únoru tu avizovanou sestřičku. No, nevím, jestli to nějak moc ocení .

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Lidad a Andulka 17.11.2006


Celé mé těhotenství bylo vedeno jako rizikové. Ale i tak jsem mohla pracovat do 30.6., kdy jsem rozdala vysvědčení a šla, tedy spíše jela, si lehnout do nemocnice s vysokým tlakem. Ukázalo se, že ten vysoký tlak nemám z těhotenství, ale z doktorů (syndrom bílého pláště) nebo spíše z nervů.
Tohle těhotenství jsme vzali od začátku jinak. Tom se mnou chodil na všemožná vyšetření a samozřejmě na UTZ. Jinak jsme si vše užívali a připravovali na příchod našeho drobečka.
V říjnu jsme byli pozváni na posvícení ke tchánovcům, vše bylo super …řízeček s bramborovým salátem. V noci jsem dostala vysokou horečku a Tom mě raději odvezl na kontrolu do nemocnice. Dostala jsem paralen a radu,že si mám lehnout do postele a pít teplý čaj. Odpoledne jsem měla ještě přijet na monitor. Podle paní doktorky bylo i na monitoru vše v pořádku, ale pro jistotu jsem měla přijít ještě příští den na kontrolu ke svému dr.
Druhý den jsem však dostala průjem a horečka ustoupila. Když jsem volala dr., že nechci kvůli průjmu riskovat příjezd do ordinace, okamžitě jsem dostala rozkaz zabalit věci a nástup do nemocnice s podezřením na salmonelu. Podezření se bohužel potvrdilo a nemocnice si mě začali posílat jako horký brambor.
Měsíc před porodem jsem každé pondělí absolvovala cestu do Pardubic, kde jsem šla na odběr krve, pak na monitor (ten se natáčí tak dlouho než se sestřičce líbí), zpět pro výsledky, konzultace u jedné dr. kvůli salmonele a nakonec konzultace u druhé dr. kvůli rizikovému těhotenství. Vše to zabralo asi 8 hodin. Občas mě poslali ještě na další vyšetření (např. na infekční). Další den jsem jela ke své dr., který mi opět odebral krev a rozčiloval se, jak to že mě s takovými výsledky pouštějí domů. Měla jsem hrozně vysoké jaterní testy. Tak stále dokola.
13. 11. si mě konečně v Pardubicích nechali, opět se jim nelíbil můj krevní tlak. Ležela jsem na rizikovém oddělení, na pokoji se mnou byli maminy, které buď potratili anebo tam byli na sledování kvůli možnému potratu. Bylo tam hodně slziček. Kvůli mé stále pozitivní salmonele mě každý den poslali zabalit si tašku a šup se mnou na jiný pokoj, případně rovnou na jiné poschodí. 3 den už jsem se sesypala a brečela jsem taky. Kamarádka, která děla v této nemocnici sestřičku, mě sice utěšovala, ale moc se jí to nedařilo.
Ráno 17.11. v 5 hodin mě probudila slabá bolest. Nic hrozného.Myslela jsem si, že jsou to poslíčci, ty jsem do té doby neměla. Bolest však přicházela stále znova a při návštěvě sprchy jsem zjistila, že krvácím. Oznámila jsem to sestřičce a ta mi slíbila, že zavolá doktora. Doktor přišel v 9 hodin a vyšetřil mě přímo na posteli. Zaskočil mě otázkou: kdy mi odtekla plodová voda. Podle mě ještě žádná neodtekla. Okamžitě jsem byla odeslána na porodní sál. Stačila jsem ještě zavolal Tomovi, aby přijel, že mu končí období klidu a míru. Odpověď zněla: Už jedu, jen ještě naložím ten ořech a zajedu s ním na pilu. Kdybych mohla, tak ho na místě uškrtím. J
Na porodním sále se mnou sepsali papíry a píchli vodu. Bylo jí málo a byla zkalená. Náš brouček měl taky špatné ozvy, a tak doktoři čekali a radili se, co bude dál. Musela jsem ležet a brouček dostal sondy na hlavičku. Kolem 10:30 konečně dorazil i Tom. V té době jsem už moc nekomunikovala. Otevírala jsem se celkem rychle, ale to bylo tak všechno co bylo dobré. Kolem oběda jsem dostala už možnost, že až budu chtít, můžu začít tlačit. Ale pokud začnu, tak to všechno musím zvládnout do 5 minut. Jedno zatlačení a už mě odváželi na operační sál na sekci. Bylo 12:00. To je to poslední co si pamatuji. Ve 12:20 se narodila Andulka. Okamžitě ji naložili do inkubátoru a odvezli na dětskou JIP. Tom mohl být s ní.
Po probuzení na JIP mi dětský doktor přišel říct, že je Andulka v pořádku, měří 49 cm a váží 2930 g. Jiný dr. mi zase sdělil, že bych možná porod zvádla, ale že se báli hypoxie a že byla ještě dost vysoko.
Volala jsem Tomovi a našim. Všichni mě ujišťovali, že je moc a moc krásná a že spoustu černých vlásků. Já sama jsem ji viděla až druhý den po přeložení na normální pokoj. Protože jsem nemohla být hned na šestinedělí (kvůli izolaci), vozili ji za mnou co 3 hodiny na kojení. Jinak byla dokrmována UM.
I když byli začátky těžké (chtěla jsem nějaký návod k použití), zvládli jsme to. Naše sluníčko už není miminko, ale pořádné batolátko, které není tak snadné přelstít.
Umí být pořádně tvrdohlavá a vzteklá (prý po mamince), ale má ten nejkrásnější úsměv, za který jí odpustíte všechno.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Vlavli a Verunka 17.11.2006

Bylo 16.11.2006 - datum, který jsem celé těhotenství omílala dokola - termín porodu a já se cítila jako kříženec hrocha a velryby (přes břicho jsem měla úctyhodných 113 cm).
Šla jsem na kontrolu do nemocnice na monitor a protože mi naměřili vysoký tlak 160/100 a byla jsem v termínu, tak si mě tam rovnou nechali, že není nač čekat a začnou vyvolávat. Takže přišla na řadu první tabletka a neklidná noc, kterou jsem téměř oka nezamhouřila, protože mi neustále natáčeli monitor, protože tu moji malou ježidůru ani nenapadlo jim na požádání zavrtět zadkem. Když jsem začala plašit, že je něco v nepořádku, tak mě všichni ujišťovali, že je všechno ok. Ráno jsem byla jak přejetá parním válcem, ale říkala si - ano, dnes to bude, KONEČNĚ!! V 9 mi praskla voda - ležím si tak na posteli a najednou lup a seděla jsem v teplounké čvachtošce. Jsem si říkala, že je to příjemně teplé a že se vůbec nedivím, že se kočičce z ní nechtělo, ale že teď jí maminka vypustila bazén, tak jí nic jiného nezbývá. Tak jsem si balila věci a všude to cachtalo, protože to bylo jako bych chodila s otevřeným vodovodním kohoutkem (i paní uklízečka říkala, že to dlouho neviděla).
To jsem ještě byla pořád happy všem jsem telefonovala a byla hrozně natěšená na miminko. Pak mi udělali přípravu (holení a klystýr) jak jsem z toho měla obavy, tak nic příjemného ale krásně se to dalo přežít. Přijel Luky. Po klystýru mi začly kontrakce, dali mi ještě kapačku "na urychlení" a to začal být děs. Měla jsem celou dobu stahy po 2 až 3 minutách a otevírala jsem se tempem 1 hodina = 1 cm. Jak jsem vždycky měla za hysterky ženské co u toho křičí, tak jsem řvala jak tygr, měla jsem většinou stejně mžitky před očima. Dodnes si přesně vybavím hodiny na stěně, které mi odtikavály vteřiny vstříc dalšímu mučení. Byla jsem ráda, že je tam se mnou Luky, ale pomoct mi nedokázal a chudák byl z toho hodně na nervy. Kolem 15:00 mi píchli nějakou injekci prý proti bolesti - no absolutně žádný efekt. To už jsem mezi kontrkacema začla vysílením usínat. Pozorovala jsem kliky na oknech a říkala si jestli by nešly snadno otevřít a já mohla vyskočit. Strašně jsem si přála omdlít, bylo mi už všechno jedno. Kolem 17.00 hodiny přišel epidurál. Bolesti byly najednou snesitelné, ale že bych o nich vůbec nevěděla se říct nedá. Abych řekla pravdu - tak nějak jsem si to představovala bez EPI. V 8 jsem byla otevřená téměř na 10 prstů, ale hlavička nesestoupila, tak mě nechali do 9 a pak sekce. Na sále jsem byla najednou krásně klidná a hlavně cítila spásnou úlevu a konečně opravdu žádnou bolest - co na tom, že ani nohy. Celou dobu jsem se bavila s anesteziologem a dalšími Dr. a hlavně si zajišťovala, ať mi Veroničku hned ukážou. Stalo se - operující doktor ji hned po vyjmutí (22:18) a přestřižení pupeční šňůry vyzdvihl nad plachtu. Měla jsem obavy, že bude od krve, ale nebyla téměř vůbec. Bylo to to nejkrásnější miminko pod sluncem. Pak mě začli šít a za chvilinku mi ještě přinesli ukázat Verunečku už zabalenou v peřince. Na ty okamžiky nikdy nezapomenu dívala se na mě velikýma očima, mávala ručičkama s úžasně dlouhými nehty, já jsem ji hladila naprosto vyklepanou rukou a když jsem jí řekla "Verunko" neuvěřitelně krásně se na mě usmála. Sestřička mi hlásila 3.20 kg, 50 cm a máte číslo 141 (dodnes mé šťastné). Apgar skore měla 10:10:10 a žádný zjevný důvod proč by to nemělo jít normálně nebyl, zkrátka můj umanutý štírek to měl podle svého.
Verunku jsem viděla až ráno, kdy mi ji na JIP přivezli na kojení. V noci jsem naspala asi 2 hoďky a celou tu dobu myslela na svoji holčičku, kde je a uklidňovala se, že ji nic nechybí a říkala si, že ví, že na ni maminka myslí. Tohle mi na CS vadilo úplně nejvíc, že MOJE miminko je jinde než já. Odpoledne jsem se dala do pucu (včetně nalíčení) a šla na normoš pokoj, odešla bych po svých (vážně jsem se na to cítila), ale sestřička mě musela odvézt. Byla jsem v naprosté euforii, byla jsem se svou dcerou (hodiny a hodiny jsem na ni zírala vydrželo mi to dodnes) a říkala jsem si, že všechno zlé je za námi a když jsem zvládla tohle, všechno ostatní je brnkačka. A taky že jo, Verunka i já jsme 4. den po porodu odešly domů, plně kojící, lítala jsem jak čamrda. V jizvě mě sice občas píchlo, ale vzhledem k prožitým porodním bolestem to bylo jako polechtání.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář