Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den D pro mě a mou lásku...

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Lorin a Jirka 19.11.2006

Bylo něco po půlnoci 19.11.2006, sledovala jsem televizi, Jirka spal vedle mě na sedačce. Natáhla jsem se pro ovladač, a v tu chvíli pocítila teplé mokro. "Vyletěla" jsem, a šla do koupelny na průzkum - teklo to pořád, voda s troškou krve, takže bylo hned jasno. Rozbušilo se mi srdce jako malé holce - už je to tady..
V klídku jsem si dobalila tašku, připravila oblečení, osprchovala se, uklidila nádobí v kuchyni, pak teprve jsem šla vzbudit Jirku. Byl nervózní, nevěděl, co dřív - jestli telefonovat, oblékat se.. Asi ve dvě jsme vyrazili, v autě jsem měla slabé kontrakce, a říkala si, jaká je to pohodička, za chvilku porodím, a bude to .
Vypsali jsme papíry, převlékla jsem se do dlouhého trička, a po monitoru poslali Jirku domů, že je ještě spooousty času. Na pokoji jsem si hrála s telefonem, a nechápala další čtyři hekající holky. A pak to přišlo - kontrakce začaly být bolestivé. Přišla uklízečka, vytřela podlahu, dvě holky zmizely a objevila se další, nová. Čas se neuvěřitelně vlekl..
Došla jsem na sesternu, protože jsem měla strach, že na mě všichni zapomněli, dostala jsem klystýr a ujištění, že to na porod ještě nevypadá.
Skamarádila jsem se s "kolegyní" Katkou, střídaly jsme se ve sprše a na míči, a obě hekaly jako o život.
Čtyři, pět, šest hodin.. bolesti přímo nesnesitelné, porod nepostupující. Lezla jsem po chodbách, okupovala WC, kroutila se ve sprše, snažila se hopsat na míči. Občas monitor - kontrakce nepravidelné, po 4-6ti minutách.
Sedm, osm.. lezla jsem už po zdi, a zavolala Jirkovi, aby přijel. Dostali jsme pokoj s postelí (na co??) a míčem, hopsala jsem, při kontrakcích řvala jako tygr, a na Jirku byla nepříjemná (ptal se pořád, jak mi může pomoct) .
Devět, deset.. silou vůle jsem se držela na míči, usínala, každé čtyři minuty mě budily silné kontrakce. Jirku jsem poslala pryč, ať někoho přivede, je jedno, koho, nebo porodím tady a hned. Vrátil se, že v půl jedenácté pro mě někdo přijde, a natočí mi další monitor.
V 10.45 hod. jsem se vydala na porodní sál, protože si pro mě nikdo nepřišel - nikde ani noha. Zůstala jsem stát u lůžka, když mě přepadla kontrakce spojená s obrovským tlakem na konečník. Podlomily se mi kolena, a řvala jsem na Jirku, ať někoho proboha přivede, protože už fakt rodím. Přivedl sestru, ta mi pomohla nahoru na lůžko, a napojila mě na monitor. Objevila se dr., a prohlásila, že už rodíme. Několik kontrakcí jsem ještě musela prodýchat, bolesti už byly nesnesitelné. Prosila jsem o epidurál, ale prý už je pozdě. Tak o císaře - ale marně, nikdo mě neposlouchal. Další hodinu si vůbec nepamatuji - měla jsem tlačit při kontrakcích, ale neměla jsem už sílu, hlavička se vždycky vrátila zpátky. Usínala jsem, a kontrakce pomalu slábly. Sestra přitáhla vozík, viděla jsem odporné kleště - to byla opravdu silná motivace . Nadechla jsem se, a z posledních sil tlačila, asi úplně mimo kontrakci, někdo mi mačkal břicho, Jirka mi držel hlavu na prsou.. vydechla jsem, až když bylo miminko venku, bylo přesně 12 hodin. Dali mi ho na břicho, a mě ho bylo strašně líto - je mu určitě zima, když je tak fialový, a je tak maličký.. Nepřisál se, neměl ani snahu, tak si ho odnesli. Jirka šel s nimi.
Zbývala placenta, ale té se ven nechtělo - mačkali mi břicho, tlačila jsem.. zbytečně. Museli mě uspat, aby ji mohli vyndat, takže jsem okamžitě usnula, a prospala i to obávané šití .
Za dvě hodiny jsem se probudila, v té samé poloze, co jsem rodila, jen přikrytá. Převezli mě na pokoj a přinesli Jiříka - to už tam byl i velký Jirka a jeho rodiče, všichni šťastní, se slzami v očích. Naše rodina se rozrostla o jednoho maličkého, ale pro nás nejdůležitějšího človíčka - ten pocit se ani nedá popsat..
Náš život se změnil od základu, už jsme nebyli jen dva, ale tři, a i když první měsíce nebyly zrovna růžové, dnes, přesně po roce, musím osudu poděkovat, že nám toho našeho broučka svěřil..

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Liborinka a Matyáš 20.11.2006

Neděla byla taková jaká má být výborný oběd pak výlet a nákupy do Jihlavy, tam kávička z medovníkem (mňamka). Po příjezdu domů ještě návštěva u babičky pak jsme přijeli a koukali jsme na Superstar a pak to přišlo zazpíval Spilka a mě prdla plodová voda J zavolala jsem známé porodní asistence jestli musím jet hned nebo v klídku se oholit a pak přijedu, ona že můžu přijet až si vše zařídím takže jsem dobalila tašku (samozřejmě jsem zapomněla pantofle!) oholila jsem se a pomalu jsme vyrazily, upozorňuje že jsem neměla žádné bolesti. Přijeli jsme do porodnice a tam nám otevřela vrchní sestra která měla službu a řeknu vám že zrovna moc příjemná nebyla, no ale hlavně že tam byl můj manžílek. oblékli jsme si erár a vyrazily na natáčení, setra zavolala dr. tím stylem že je tady paní které praskla voda,ale nemá žádné bolesti takže to vyznělo jako bych se měla snad počůrat nebo co!
Zvážila mě a moje hmotnost za pět dní byla +3,5kg takže jsme vážily 86,5kg fakt drsnýJ, k tomu ještě bílkovina v moči a tlak 140/95 a ten se pak postupně zvyšoval.
Dr. přišel byl to p. dr. Vaňatka měl službu (noční ) je to dr. z rychlé záchranné služby prohlídl mě a nález byl na 2 prsty (stejně jako měsíc v poradně), a řekl mi že jsem úzká v pánvi tak snad to půjde dobře, no a pak to přišlo bolesti nastoupily svojí službu v 23:30 a začali po 5 minutách, natočily mi monitor ale bolesti byly malé, pak přišla ta moje známá por. Asistentka napustila nám vanu a tak protože jsem měla bolesti nejen do břicha ale i do zad tak mi Honzík masíroval záda sprchou v teplé vaně bylo to fakt bezva úleva. Bolesti už ale přicházeli po 3 minutách a nález byl stále pokročilejší ale hlavička né a né sestoupit takže jsem musela začít ve vaně přitlačovat abych mu pomohla níž. A pak to přišlo šílené bolesti otevřená na 9 prstů tak jsem vylezla z vany ale ejhle bolesti přestali což je samozřejmě hrozně špatné pro miminko,ta odezva trvala tak 15-20 minut podle mého ale pak to zase přišlo a už to byly ty pravé bolesti co směřovali ke konečníku tak jsem vylezla na kozu a zanedlouho jsem mohla tlačit a asi na 4 zatlačení byl prcek venku,narodil se v 3,03 vážil 2,93kg a měřil 49 cm (takže opravdu prcek) naštěstí nemuseli použít žádných prostředků k jeho vyndání,ale jak mi před porodem ustali bolesti tak měl šišatou hlavičku, hned zabrečel tak ho odnesli k ošetření a mě mezi tím jsem porodila placentu a zašily mě, měla jsem asi jen jeden vnitřní steh (ale stejně to hrozně bolelo) začala jsem mít hroznou zimnici, pak mi přinesli malého ale ten se chuděra nestačil ani přisát a hned mi ho museli odnést protože jsem začal hrozně krvácet, volali na Aro aby přijeli mi dát narkózu aby mi mohly udělat revizi. Honzík se se mnou přišel rozloučit než mě uspali a pak už nic nevím.
Vzbudila jsem se asi ve 5,30 u postele seděl Honzík a posílal SMS a byly jsme ty nejšťastnější rodiče, druhý den jsem byla jako moucha doposlala jsem SMS a hodně odpočívala po návštěvy sprchy mi museli dát krev protože jsem nebyla ničeho schopná, motala se mi hlava,slyšela sestry jako kdyby na mě volali z dálky, no prostě mi fakt bylo ouvej. Ten den za mnou přišlo opravdu málo návštěv, nebyla jsem moc schopná ale byla jsem hrozně šťastná,malého mi přinesli až odpoledne a to se taky nepřisál protože tam byla když to tak musím napsat tak fakt kráva sestra a nedala mu moc času aby to Matyáš dokázal. Daly mi 1 litr nové krve a plazmu .No a pak jsem začala odpoledne znovu krvácet takže znovu odjezd na sál a znovu revize,no ale už je to za námi sice mám hodně špatný krevní obraz,ale ten nejdůležitější poklad pro který jsem tohle všechno absolvovala leží teď v postýlce a spinká jako andílek. Opravdu to stálo za to!!!

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Petulinka a Nellinka 21.11.2006

V pondělí po celém dnu necítění pohybu jsme večer vyrazili do porodnice. Na příjmu mě napojili na monitor a na něj jsem byla víceméně až do rána. Nellinka měla špatný puls . Na ultrazvuku jí nic nenašli, měli podezření na omotaný pupečník. Celou noc jsem tam nemohla usnout, strašně jsem se bála , aby se jí něco nestalo. Ráno mi nabídli vyvolání a nebo jezdit denně na monitor. Vybrala jsem si vyvolání, ale napřed jsem se ujistila že mě nebudou trápit několika tabletkami jako Anni  primář mě ujistil že max . dvěma. V 8 mi dali 1. tabletku, po té se ještě nic nedělo, v 10 druhou a to už to začlo, nejdřív jakoby menstruační bolesti a za chvilku pořádný. V jedenáct přijel Lubča a šli jsme na porodní box. Měla jsem s vanou, ale tu jsem využila až na osprchování po porodu. Celou dobu jsem zarytě seděla v křesle a nesmělo se semnou hýbat. Lubča se pořád snažil nějak pomoct,ale právě naopak. Mohl mi jen dávat na pít a utírat pot, chudák ve dle mě celou dobu dřepěl a já jsem na něj ještě byla hnusná.Teď mu jsem strašně vděčná, že jsme tam byli spolu a strašně mi tím pomohl. Před jednou jsem mohla začít tlačit, byla jsem, ale tak strašně slabá a unavená, že jsem neměla žádnou sílu pořádně tlačit a Nellinka se pořád vracela zpátky . Najednou byl pokoj plný lidí, Nellinka měla špatný monitor. A na řadu musely přijít kleště , mně to v té chvíli bylo úplně jedno,hlavně aby už byla na světě a byla v pořádku. Narodila se 13.15 s apgar skore 10-10-10. Ani jsem nezpozorovala, že si Lubča před použitím kleští musel odskočit na chodbu, až když na něj zavolala sestřička, že už je Nellinka na světě. Nellinku mi dali hned na břicho, byl to ten nejkrásnější zážitek držet to naše zlatíčko v náručí, byla tak kouzelná a teď z ní už máme pomalu velkou slečnu, která si tady vykračuje a svým úsměv si nás neustále omotává kolem prstíku.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Danda a Davídek 25.11.2006

S manželem jsme se začali snažit o miminko se začátkem roku 2006. A v únoru jsme se mohli začít těšit, termín nám stanovili na 17. – 19.11. Těhotenství bylo vcelku v pohodě a vysloveně jsme si ho, nejen já, ale i David, užívali. Minul 17.,18.,19.listopad a nic se nedělo. Začal další týden – pondělí, úterý nic. Když i středa uběhla jen tak, bez jakýchkoli náznaků, tak jsem Davida dotlačila k tomu, že to zkusíme popohnat my, rodiče. A ejhle! Výsledek se dostavil a v noci mi začala odcházet hlenová zátka a přidaly se pravidelné kontrakce po pěti minutách, ale nijak silné. Ráno jsme vyrazili do porodnice s tím, že to je určitě ono. Vyšetření doktorem, monitor – nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla v nejbližších minutách, hodinách snad i dnech rodit. Po dopoledni stráveném v klídku na hekárně, kde jsem se mimochodem jiným rodičkám strašně divila, proč na porodním sále tak křičí (později jsem se za tuto domněnku moc styděla), mě přeložili na gynekologii. Vše se po injekci sklidnilo, druhý den (pátek) si mě David i s bříškem odvezl domů. Doma jsem lenošila tak do sedmi, kdy se kontrakce ozvaly znovu – bolesti v kříži a tvrdnutí břicha. Začala jsem víc krvácet a kontrakce trošku přidali na síle, tak jsme se sbalili a kolem desáté večerní jsme byly zpět v porodnici. Znovu kolotoč vyšetření - kontrakce jakž takž, otevřená na špičku prstu. Tentokrát už tam se mnou zůstal i David a dali nám k dispozici nadstandardní pokoj, kde jsme měli pěkné soukromí. Čas jsem trávila ve sprše na míči, chozením, David mi při kontrakcích masíroval záda. Do dvou hodin jsme měli ještě čas na legrácky, bohužel nález na hrdle se stále neměnil. Postupně začaly kontrakce hodně sílit a intervaly se zkrátily na dvě minuty, bolest mi vůbec znemožnila stát na nohou. Další vyšetření, monitor – kolem páté hodiny ráno otevřena na 1cm. No sláva, alespoň něco. Ale to už jsem jen ležela a Davidovi drtila ruce, odpočinout jsem si nemohla, protože to nešlo. Jakmile jsem si sedla nebo vstala, tak se intervaly zrychlily na minutové. Po dalším monitoru mi dala sestřička klistýr, to se mi trošku ulevilo. Vystřídala se v šest směna, žádala jsem o epidurál, ale v sobotu jsem bohužel měla smůlu. Kolem půl osmé to už bylo na 5cm, píchli vodu a hajdy na sál. Ale teda žádné hajdy - to moc nešlo. Sotva jsem se tam doploužila se zastávkou, kdy jsem se „plazila“ někde na zdi s další kontrakcí. Na porodním sále jsme „šli na věc“, ale snaha moje i manžela, lékařského personálu byla marná. Střídala jsem polohy při tlačení, David mě podpíral. Po nějaké době byl přivolán lékař, potom ještě vrchní lékař oba se pokoušeli hmatem Davídka dorotovat a popotáhnout ven. Vždycky se na chvilku objevilo temeno hlavičky, ale zase zmizelo. Po této snaze bylo rozhodnuto o císařském řezu (měla jsem i zelenou plodovou vodu). V devět začal kolem mě předoperační frmol:odběr krve, oholit, vycévkovat, injekce na zastavení kontrakcí (bez výsledku), injekce proti srážlivosti krve, napíchnutí kanyly(co si vybavuju)…vše už mi připadalo jako světlo na konci černého tunelu. Byla jsem ráda, že bude za chvilku naše miminko na světě. Na operační sál jsem došla s pomocí vrchního lékaře, tam už čekal operační tým. Hned mezi dveřmi mě někdo zdraví a ona to maminka mého bývalého žáka. Ještě stihla všechny seznámit s tím, že závodně tančím. A vrchní lékař se mnou začal vtipkovat, že určitě dneska neuvidím Star Dance (vážně jsem nemyslela na nic jiného!) Položili mě na operační stůl, hodili na mě operační „hadry“, potřeli břicho dezinfekcí, měla jsem kapačku, do toho všeho kontrakce jak blázen, nemohla jsem se už ani hnout…čekalo se na pediatra, který ještě nepřišel(zdálo se mi to jako věčnost). A konečně byla tma, nic, ticho, bolest pryč. Z dálky jsem uslyšela své jméno. Odváželi mě z operačního sálu a na chodbě jsem zaslechla Davidův hlas: „Máme nádherného chlapečka.“ Jen jsem pootevřela oči a chabě na něj mávla rukou. Na dospáváku jsem nahmatala na prsou položenou fotku našeho miminka. Opravdu jsem si ho představovala úplně jinak (víc po tatínkovi), ale byl nádherný a jenom náš. Na druhé straně bylo napsáno:
DAVID JUŘINA
3220/52
25.11. v 9,47
Prohlížela jsem si ten obrázek pořád znovu a znovu a hladila ho, alespoň na té fotečce.
A i když jsem ho nemohla mít u sebe hned, není moje láska k mému synovi o nic menší a chudší. Cesta narození našeho děťátka nebyla lehká, ale potkali jsme na ní štěstí a nový cit – rodičovskou lásku.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Mia a Hugo 28.11.2006

Porod na se be dal čekar, jak už jsem naznačila a vy mé milé známé víte Hugovi se na svět spěchat nechtělo uplynul TP a stále nic kloudného, a to to tentokrát vypadalo, že je stanoven správně. Nespěchal tak dlouho až zavřeli vybranou porodnici:grr: ale co naplat .... V pondělí jsem byla 41+3 a stále nic, dšla jsem na KO ke své PA a ta mě zas vrátila do rovnováhy, vše je jak má být a může to být už kdykoliv .... nu což, žádný dítě se nevstřebalo. Večer bylo o jeho poslíčkování o dost silnější a hlavně vytrvalejší než předchozí tři týdny, nicméně „jen“ poslíčkování, tak jsem Hugovi s půlnocí řekla, že potřebuju spát a ať mě nechá, usnula jsem a spala až do rána, to se i s koncem těhotenství nestávalo. Nicméně taky se ještě nestalo, aby poslíčky začaly už ráno na toaletě, no před polednem, jsem muži řekla, ať zajistí tréninky, že to vypadá, že bude v porodnici. Byli jsme doma mě bylo lépe když jsem něco dělala než bych ležela či seděla, takže jsem PC ani nezapnula, vařila uklízela prala a takové ty činnosti, které jdou přerušovat .... no a před třetí mi začal vadit hlučně si hrající Max (dodnes když slyším tu bubnující myš si vzpomenu), tak jsme se rozloučili a muž ho odvezl k babi. Já zalezla do vany, když se muž vrátil ještě jsem tam chvilku byla a po chvilce na suchu jsem zavelela do porodnice. Cesta nic moc, ale byla kratinká, v 17:00 jsme byli v porodnici. Opravdu nikdy nikdy nepochopim, proč se ženský s břichem zlomený v pase s mužem s velikou taškou ptají co tam chce, asi kolorit. Když koukli do průkazky tak se porodní asistentka zděšeně a nadurděně ptala jestli vím, že jsem měla už dávno být hospitalizovaná, no s úsměvem na rtech jsem opáčila, že co se děje, že rodím (cítila jsem se v tu chvíli strašně silná, protože jsem Hugovi uhájila jeho dobu k porodu). Naštěstí se vzápětí objevila druhá a já poznala milou PA z porodu Maxe i ona si nás vybavila ..... Vyšetření ukázalo (mě potvrdilo), že jsem na 8cm a během UTZ a sprchy bylo otevřeno a vstřebáno. Dnes zpětně mi vadí zbytečný procedůry i to, že mám podezření, že mi bez mého souhlasu praskli vodu, nicméně tenkrát mi tam bylo docela fajn a to především proto, že ani lékař nezmínil CS, jen v samém závěru, když chtěl přidat Oxi a stříhnout, což jsem mu dovolila a tak přišel Hugo na svět půldruhé hodiny po příjezdu do porodnice.

Hugo byl strašně nepodobnej svému bratrovi, měl velikou úplně kulatou hlavičku (tedy v papírech má stejné číslo jako Max, ale žádnou z jeho čepic nikdy neoblíknul i z porodnice jel jen v kapucce) a velikánské oči, které ani jako úplnej čerstvouš nezavíral, těch prvních pár minut jsme se s mužem shodli, že snad nemrkl. teď by bylo obvyklé napsat, že zdravotníci byli hodní a nechali nás takhle dlouho, ale přijde mi to jako samozřejmost, ode mne šel Hugo k tatínkovi a ten ho nesl vedle ošetřit, zdravotníci se pokusili zasáhnout, ale muž zažertoval cosi v tom smyslu jestli si myslí, že ho neunese, zasmáli se všichni. Vrátili se hnedle, muž mi kloučka hned zas dal a tak jsme se o něj ještě mnohokrát prostřídali, páč urychlovaný porod nějak dostatečně neurychlil odlučování placenty. No dík nástřihu jsem si netroufla domu, takže muž jel něco nutného pozařídit a dovézt nějaké věci, Hugo na novorozenecký, neb na tom dost důrazně trvali. Tak já zas trvala na tom, že jakmile vstoupím na šestinedělí chci ho zpátky. Cítila jsem se dobře, vše zvládla, když trvali na tom, že mě musí na oddělení odvézt na lehátku a musím čekat na pomocníka, poprosila jsem, že spěchám, seděla na tom lehátku a vzdorovitě klátila nohama  tu chvilinku co jsem čekala jsem ještě stihla zkouknout rozpis služeb lékařů ..... Z minulého porodu jsem věděla, že tam ještě pořád pracuje lékař, kterého jsem u porodu opravdu nechtěla. Celý ten den, co jsem věděla, že pojedeme rodit sem, jsem si moc moc přála abych ho nepotkala. Ano nepotkala, to bych už se zmínila, ale jaká radost mě zalila když jsem na tom rozpisu na to úterý viděla jeho jméno přeškrtnuté a přepsané lékařem, který u mého porodu byl, asi nemusím psát. Splnilo se mi dost velké přání, oni si tu službu vyměnili odpoledne, jak mi řekla sestra, jupí i já mívám štěstí. No na pokoji jsem byla co by dup a jen co jsem položila tašku, tak klepala sestra z novorozeneckého, ANO ANO chci ho k sobě a hned!!!! Za těch 20min ho pravda stihli vykoupat, což jsem zapomněla zdůraznit, že si nepřeji. A od té doby už jsme pořád spolu. Pobyt v porodnici znepříjemnil arogantní blb, co se představil jako primář novorozeneckého, psát o tom sem nebudu, nebudu si kazit sváteční pocit, nakonec se zadařilo a 73hod po porodu nás vyzvedl tatínek a Max a jelo se domů (Max odmítal porodnici, byť i jen chvilinku být, plánovali jsme, že ten poslední den, tam strávíme spolu, to neprošlo, a když pro nás večer šli, musel muž slíbit, že nás vyzvednou a hned jedem .... pořád nás popoháněl)

Alenass a Sofie Anna 7.12.2006

Tehotenstvi jsem si užívala, jelikoz jsem byla stále doma, nemusela jsem resit praci, spatne mi bylo pouze mezi 5-8tt , sice jsem nezvracela ale spatne mi bylo radne.Po 8tt jako mávnutím kouzelného proutku nevolnosti odesli.Koncem 6m jsem zacala lehce otekat, nejdříve po namaze , pak uz jsem mohla prakticky jen lezet, a stejne me nohy boleli.Pribrala jsem 30kg a byla jsem rada ze není leto ale podzim, ze není teplo a ja mohu nosit kalhoty a nejsou videt me hnusne odule nohy.Gynekolog se mnou stále nic nedelal, tlak jsem mela hranicni, otoky teda radne a bilkovinu také zvýšenou, prakticky cele tehu.26.11, to uz jsem byla v 34tt (termin jsem mela 2.1.07 a 20.12.06) ze me „cosi“ vyteklo.Zachovala jsem paniku a cekala co se bude dit.Pohyby jsem normalne citila.Druhy den jsem přes natlak od rodiny jela na kontrolu do Nymburkse porodnice.Myslela jsem ze mi udělají test na plodovku a pusti me domu.Jak jsem se jen mylila!Nechali si me tam na pozorovani, i presto, ze jsem byla nahlášena u Apol. Ale ti jako tradicne nemeli místo jelikoz predelavali onko.odd.Nesnasim nemocnice, jako pobyt v nich, ztrata svobody je pro me nejhorší.Proto jsem souhlasila ze zustanu pouze do rana.test na plodovku se nepotvrdil a dr, ze me domu nepusti, diagnoza stredni Preeklamspie.Pro nezasvecene otoky, bilkovina v moci a vysoky tlak.Je tam riziko Eklampsie coz je vyletnuti tlaku do nebeskych vysin a něco jako epilept.zachvat.coz muze byt i smrtelne a plod ohrozujici.Kdyz se dr dozvedel ze bydlim v 5.p bez vytahu tak mi řekl rovnou at zapomeu ze me pusti.Ze si to na triko nevezme.Pry si me tu nechaji do porodu.S tim jsem v zadnem pripade nesouhlasila, za prve jsem chtela rodit u Apol. A za druhé mesic v nemocnici by pro me byl znicujici psychicky.Premluvili me tedy at zustanu aspon ještě dva dny ze mi udělají znovu testy a pak uvidime.Ve st byly vysledky, bohužel bilkovina uz byla zvýšena 2,5x a me selhavali ledviny.Po těchto testech jsem podepsala revers, dostala nusi rad a jela k Apol. Kde uz na me v poradne cekali.Slouzil zrovna pan Dr.Koucky, když si me prohlidl , rozhodl, ze uz me nepusti, kvuli tlaku a otokum.Zacala jsem mu tam becet ze mesic tam rozhodne nebudu kor přes vanoce a on me utesoval ze do tydne se to vyresi.Nikdy nezapomenu na vetu kterou se me snazil utesit.“Podivejte se na me, ja jsem narozenej 36+3 a jakej jsem peknej kluk :-D :-D“Ty kdo ho neznaji, pan Dr. Je trochu chabsi konstituce, vysokej a hubenej ale jinak docela peknej :-D.Zvedl telefon jednu pacosku poslal domu a hned pro me mel postel.Psalo se 1.12.06.Na rizikaci jsem stravila tyden, tyden plny strachu napeti, nedockavosti a zmatku jelikoz co doktor to jiny nazor  Nazory se ruznili.Nekdo byl pro cisare, někdo pro vyvolany spontani porod, kterému se zase ti druzi branili, jelikoz jsem nebyla pripravena a pry je to zdlouhave a bolestive.Ve st me vyšetřili a verdikt znel jasne.Ve ct uděláme zatezovy test, pokud se chytnu, v pa mi porod vyvolaji, pokud ne v po jdem na cisare.Ve ct dopo mi tedy zacali natáčet monitor, ale mala nereagovala, od rana jsem jiz necitila pohyby, potom mi pichly oxi, na který jsme ani jedna nereagovala i když mi sestra mohutne trasla brichem a tleskala.Prisel mudr Koucky a řekl pro me opet pamatnou vetu.“Maminko, myslim, ze není co resit, jsme 36+3tt(jak se před tim strefil :-D ) sal je volny jedem!“ Tak jsme jeli.Prisli ucenky zbalili mi věci, me stále absolutne nic nedochazelo, ma jedina starost byly Horakovi které jsem chtela dokoukat :-D nasedla jsem na vozik a jeli jsme.Mezitim jsem volala Jirkovi, který byl v Liberci, okamzite otacel a jel do Phy za mnou, sestrence, a na konec mamce, která byla s tatkou na trzich v Polsku.Rekla jsem „Mami , jdu uz na sal“ a mamka mi lakonicky odpověděla“Fajn uzij si to a cau“ a polozila mi tlf  :-D (pozdeji mi vysvetlila ze me neslysela jelikoz okolo nich prochazela kapela co hrala nahlas a mamka mi rozumnela ze jdu na ten zatezovy test teprve, jak ta koukala když se dozvěděla, ze je Sofa venku!:-D) na sale bylo jiz vse pripraveno, poletovalo tam cca 10-15 orouskovanych mimozemšťanu, ja si „vyskocila“ ladne na operacni stul, to bylo 11h. , rychle oholit, cevka, do klubicka na bok a napichnout spinalku, ta se povedla az na podruhe a nic moc prijemneho, ale prezila jsem, spis jsem se bala cevky ale tu jsem ani necitila, zadna bandaz zadny klistýr(na který jsem se tesila nejvic :-D) a slo se na věc.Dali prede mne rousku, namazali mi bricho, celou dobu jsem vse citila, samozrejme bez bolesti, sestřička na me mluvila, uz nevim co, hladila me po vlasech tak me asi utesovala, a na jednou ze me COSI velkého vyklouzlo….na ten pocit v zivote nezapomenu!Zaznela kouzalna veta „Maminko mate holčičku“ ja zacala brecet a rekla jsem jen „Ja vim“ (celou dobu jsem „citila“ ze to bude holčička, kluk se nepripoustel :-D) , ukazali mi ji ulepenou a spinavou presto krasnou, nebyla vůbec zmuchlana, byla tak malinka, dosli ji umyt a prinesly mi ji za minutku uz umytou a zabalenou, drzeli mi ji u hlavy abych ji videla mohla na ni luvit.Sofinka to cele prospala.Jen na me zamzourala ockama okoukla si me a zase spinkala.Apgar 9-10-9, pohoda.Najednou mi zacalo byt silene zle, asi to na me bylo videt jelikoz mi prinesly misku na zvraceni, musela jsem se presto smat jelikoz vedle me dali takovou tu malinkou dr misku, za 5 min me to zaplatbuh preslo.Ve 12h jsem jiz byla na Jipce. Jipka je muj nejhorší zážitek, jelikoz kazdych 15min se mi meril tlak, az jsem z te manzety mela modriny, pak to pipalo, jelikoz jsem mela 180 nevim uz na kolik, sestram trvalo nez to vypli a samo za chvili znovu.Potom miliony hadicek, nemohla jsem se hýbat, kvuli pristrojům vyple mobily, jit s cevkou na velkou, očistec.Za chvili za mnou prisel Dr. Koucky a rikal ze Sofinka je zdrava, sec o mesic nedonosena, do inkubatoru nemusi, mela 2,75 kg a 48cm ale mela jsem zelenou vodu a Sofa mela obtoceny pupečník a proto se nehybala, uz jen stradala energii na preziti.Pry to bylo tak akorat.V tu chvili mi jen probliklo hlavou co by se tak asi delo kdybych zustala v NBK kde se monitory nataci pouze vecer, a ja uz od rana necitila pohyby?Uz na to nechci myslet , na celou porodnici nevzpomínám moc rada, chtela bych zapomenout, na cely Jip, na cele sestinedeli, na dva uplakane dny z hormonu, na nevyspani , když mi splaskavali nohy a ja nemohla spat, na tezkou Sofiinu zloutenku, kdy jen spala a nebyla k probuzeni, na neúspěch v kojeni, na vikendove sestry které mi rekli ze pokud nebudu kojit nepujdem domu….na to vsechno chci zapomenout a nevzpomínat.Ale je toho mnohem mnohem vic na co vzpomínat CHCI. Sofinka nikdy nemela problemy se spinkanim, budila se jen na jidlo, byl to nas maly uzlicek stesti, který pomalu ani nezaplakal, vzdycky byla hodna , samozrejme ze postupem casu se zacala projevovat jeji osobnost, jako vztekani, mamankovstvi, ale také smich, radost.Jsem rada, ze jsem zazila jeji první usmev, jeji první přetočeni, jeji první posezeni, jeji první zoubek, je tolik věci, co za ten rok zvladla, je to krasna zdrava a šťastna holčička, vsechno rychle dohnala, uz zkousi i první slovicka, jeji zvatlani je dokonale, uz nam snad jen chybi ten první krucek, ale na ten také jednou dojde.Uzaviram sve vzpominani na uplynuly rok, který nikdy nezapomenu, vždy zustane v mem srdci jako jedno velke poprve.Timto bych Ti, ma milovana, chtela poprat do zivota hlavne zdravi, také lasku, stesti a at stále tak okouzlujes všechny okolo sebe jako doposud.Vzdycky tu pro Tebe budeme.Tva maminka a tatinek.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Kačabka a Kačenka 15.12.2006

Jak se Kačenka narodila


ve čtvrtek asi okolo desáté mě chytli kontrakce, když jsem je měla po 10 min, napustila vanu abych si ověřila jestli jako už fakt !!!! Když jsem už je měla 3 min, bylo něco okolo 3 ráno, tak jsem šla vzbudit Míru slovy "vstávej jedeme do porodnice" a on rozespale a nechápavě. PROČ? tomu jsem se musela smát , tak asi napotřetí to pochopil a najednou rychle, rychle, jedeme. Příjdeme k mému spolehlivému autu, nasednem a ono nic, ani neškytlo  Jsem si říkal, ža asi budu rodit doma  Ale naštěstí si u nás nechal auto ségry manžel auto, které sice bylo na převozkách, ale hlavně jelo.
Na příjmu v porodnici mi řekli, že můžu být v klidu, nerodím, byly to pouze poslíčky. No jo, ale jak jsem to měla poznat, když za celé těhu nic. Ale přesto si mě už nechali v porodnici, protože jsem už dlouho přenášela.
Ještě jsem se parádně vyspala až do oběda a proběhnul i obídek s holkama z pokoje, prostě pohodička 
Při odpolední vizitě mi primář řekl, že nebudeme na nic čekat, že v jednu půjdu na provokačky. Po nich se mi to docela asi po hodině rozjelo. Někdy okolo třetí přišli na návštěvu ségra Hanka a Míra. Tak mě Hanka odhadovala až tak na druhý den. To už jsem měla ty pravé kontrakce po 20 min. A ještě nekdy okolo šesté přišel ještě jednou Míra a přinesl mi papír z matriky pro Kačku (Protože nejsme manželé) a to už jsem měla vstahy po minutě, ale nebyla jsem na hekárně, protože mi neustále tvrdili, že je to po těch provokačkách a že je ještě čas  No, já už jsem pochodovala po pokoji. Mira mi neustále stál vykulenej za zadkem a já na něho neměla náladu. Poslala jsem ho domů a šla na ošetřovnu, že jako co se teda děje, ale stále tvrdili to samé o těch provokačkách. Ve slabé chvilce jsem se ptala sestry na epidural. Kokala na mě jak na histerkua dala mi asi 5-ti stránkový dotazník  . Tak na to jsem fakt neměla, usoudila jsem , že to budu muset vydržet. Asi ve čtvrt na sedm byla další vizita. Říkala jsem jim, že už mě to nutí tlačit. Tak že až dojdou vizitu, mám se stavit na ošetřovně. Tak jsem si zatím ještě chtěla dojít na záchod, protože jsem měla ještě ke všemu z té nervozity průjem, ale žu nebylo co a to tlačení jsem přisuzovala tomu. Na záchodě, přímo na míse mi praskla voda a já si našáhla hlavičku. Zvoním na sestru. Než přišla jsem si pomyslela chudinka Kačenka první co uvidí budu hajzl a né máma  Vytáhli mě ze záchodu na ošetřovnu, kde konstatovali, že už je vidět hlavička a, že už opravdu rodím!!!!! A jestli si dojdu na sál sama a ještě jestli chci u porodu Míru, no původně jsem chtěla, ale asi to nestihne   Dovlekli mě na sál a najednou to přišlo, doktorka říká zatlačit, já tlačila co jsem mohla a ona ještě jednou! Tak jsem si pomyslela, že to asi nezvládnu, protože jsem se nestačila ani nadechnout, ale přesto jsem zatlačila a najednou obrovsá úleva a na břiše jsem měla krásné, slizké, ale moje miminko. Dr. mi v té eufórii i zapomněla říct co máme, musela jsem se zeptat a ona, že máme krásnou holčičku!!!!!! Byla to nádhera!!!!Pak Kačenku odvezli a přinesli mi na sál moil abych mohla zavolat Mírovi, že je táta. Volala jsem mu při šití. Míra zrovma vysedával v hospodě s kamarádem. Tak to hned zapili a asi za hodinu přijel. Vypadal jak vysmátej doktor, hned mi vlepil hubana a vrhnul se na Kačku, byla jsem naměko, bylo to strašně úžasný je pozorovat jak jí mudlá a vůbec se nebojí.  Na pokoji jsem na ní stále koukala jak na obrázek, nic krásnějšího jsem vživotě neviděla.
A dnes v 18,28 to byl právě rok co ten náš pokládek máme, za který bych dala všechno.
Kačenko, miláčku můj největší, hodně štěstíčka a zdravíčka. Mamka s taťkou Tě moc milují.

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Obrazek

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥